Pane profesore, svěřil jste se mi, že po dobu obou nadcházejících státních svátků odjíždíte do zahraničí. Nechcete snad vidět tu bohatou diskusi u příležitosti 80. výročí konce války? Zda nás osvobodili Sověti nebo Američané a zda nás Sověti osvobodili a okupovali? To bude velké téma...

Máj je podle Máchy lásky čas. Aby mi vydržela láska k vlasti, z důvodu mentální hygieny ji na takzvané slavné májové dny všech druhů, typů a interpretací osvobození letos raději opustím, abych nezanevřel na bližní, tedy hlavně na mainstreamová média a propagandisty. Co ucho neslyší, to hlavu nebolí. Osvobodily nás před 80 lety armády od východu, zčásti též od západu, jejich součástí byli i naši stateční občané bojující na východní i západní frontě, někteří pak také uvnitř okupované země. Cítím historickou vděčnost vůči všem předkům v těchto bojích padlým i raněným. Byli jsme osvobozeni, což je trpný rod, ale sami sebe dosud osvobodit neumíme. Začalo to už po válce našimi represemi vůči našim vlastním lidem bojujícím na obou frontách. Ostatně problémy měl a suspendován byl i náš bývalý prezident generál Ludvík Svoboda, mnozí důstojníci a vojáci skončili ještě hůře. 

Ale neosvobozenost a bezmezné lokajství s absencí důstojnosti nám trvá. Zkoumáme, kdo padl významněji, čí krev byla červenější nebo ve sraženinách modrofialová, revidujeme, plkáme, zda bratr Rus, soused Němec či pobratim Američan. Souvisí to se současným debilismem jako novým společenským uspořádáváním poměrů a duší. Neviním média obecně, ale opět kvete historicky navyklé dozadkuvlezectví. Za německého protektorátu i léta poté možná existenčně omluvitelné, nyní už jen nadšeně iniciativní z blbosti. Učím se v mediálním sektoru rozpoznávat reportéry zpravující o skutečnostech a propagandisty, jichž přibylo. Více asi z hlouposti než ze zištnosti. Přibylo i mladých bez vztahu k dějinným spirálám vinutým zde od dob antiky. Takže to řeším krátkou májovou emigrací, vyhnu se a po návratu budu vše nahlížet opět s nadějí, neboť podnikám jako s.r.o., což znamená skeptik, romantik, optimista. Když je člověk zkušeností skeptik, a přitom založením optimista, musí být romantik, aby to vůbec nějak ladilo.

A romantismus se nejlépe nasává mimo současnou vlast, v níž je módní být ukázněným pragmatikem. Je to sice pragmatické, ale nikoli povznášející.

Ono je to součástí hlavního hesla vládních stran: Stop Putinovi, patříme na Západ, stojíme na správné straně, Babiš a komunisté jsou ohrožením demokracie, nechceme do Maďarska a na Slovensko. Jak se vám taková nosná témata volební kampaně vnímají?

Anketa

Obáváte se násilností během letošní volební kampaně?

Obávám se

88%

Neobávám se

7%

Nevím / Je mi to jedno

5%

hlasovalo: 2791 lidí

Asi potřebujeme čas hodně číst a ujasnit si, kdo jsou to oni Rusové, původně mix Slovanů a skandinávských Vikingů čili Varjagů, kdo jsou četné národy Ruské federace, z koho sestávala sovětská armáda, co a čí je nyní trápená Ukrajina, kdo jsou aktuální představitelé jako Putin či Lavrov, v čím zájmu střílí Rusové Ukrajince a Ukrajinci Rusy, v čem to oběma stranám rozvojově i lidsky pomůže, nakolik jsou nyní nezvykle padouši bratři Slováci a bratranci Maďaři. Problém je asi v nás a v orgasmu, který v řadě mozků vyvolává dopamin lhaní si.

Doporučuji knihu My jsme ti dobří od německých novinářů Mathiase Brockersea Paula Schreyera (Westend Verlag, Frankfurt 2014).
O Andreji Babišovi jsem už vícekrát slyšel, není pro mě aktuálně hybatelem dějů ani dějin, možná ještě z vůle lidu bude, protože nic se u nás nemůže stát bez vůle lidu. Vždy se najde lid s tou či onou vůli.

Pokud jde o současné komunisty, jsou pro mě aktuálně zárukou menší závislosti a zkorumpovanosti než jiní. Ne, že by byli lepší, historicky jsou poznamenaní, ale nejméně po více než tři dekády se už nedostali takzvaně „k lizu“ čili do jakýchkoli významných veřejných funkcí a k rozhodovacím mechanismům ve vlasti. Jsou tedy čistými z nutnosti a padlých příležitostí. To je nicméně poměrně dobrá záruka, lepší než naše nekonečné nezávislé soudy. Dále bych to nerozváděl, abych se filipikou nedotkl hlavy státu ani řady úspěšných stárnoucích manažerů velkých firem, zemi prospívajících.

V rámci volební kampaně možno varovat před komáry, slibovat zahnání jakýchkoli mutantů, předjímat i nebezpečí od Pygmejů z houštin nebo od lovců lebek Dajáků. Kampaň snese cokoli a občansky velmi variabilní inteligence či zkušenost si to nějak přebere. Ohroženi jsou nicméně věřící a mladí, zejména prvovoliči, že hned napoprvé střelí kozla nebo volí kozla zahradníkem. Snad jsem to pojal nestranně a neposkytl prostor dezinformacím, abych nenazlobil pana plukovníka Foltýna a jeho bdělý útvar.  

Vy jste byl za STAČILO! zvolen do jihomoravského zastupitelstva. Jak porovnáváte to, co vidíte kolem Kateřiny Konečné, Petry Rédové a dalších, a to, co slyšíte? Že chtějí opět zavádět totalitní režim s pomocí ruských tanků.

Nic takového jsem z úst obou jmenovaných dam ani v náznaku neslyšel. Ostatně nebude to na nich, ale na těch dychtivě slyšících i neslyšících před tribunami a zejména na těch za tribunami. Myslím, že obě dámy jsou srozuměny s tím, že zavádět totalitní manýry je možno různě, i tvořivě. A pokud tanky, tož máme asi ty nové Leopardy a obrněnce Pandury. Uvykli jsme už tankům německým i ruským, my jsme je, tuším, jen opravovali, cídili a nedávno ty historické poskytli na frontu. Tož ani nevím, jak jsme teď na tom, než jako Ochotní dozbrojíme.

Myslím, že ruské tanky od Moskvy, jakož ani americké tanky od Ramsteinu nerozpoznávají význam České republiky, jaký jí my vlastenci přičítáme. Určitě se ty think tanky baví zejména o jiných teritoriích a jiných rovnováhách i bez tanků. Našimi šeříky nebudeme zasypávat jedny ani druhé tanky. Palivo ostatně není zadarmo a globální cíle jsou jiné než pražské nábřeží.
Ve STAČILO! se míní, že už stačilo zbytečných mrtvých i vyplýtvané nafty a jiných zdrojů. Tanky ostatně zanechávají silnou uhlíkovou stopu, což je i proti eurozáměrům Zeleného údělu čili Green Dealu. Je to vskutku spíše těžký úděl než dobrý deal.

Paní europoslankyni Kateřinu Konečnou rád v médiích vidím, byť jen sporadicky. Asi že má svůj názor a není jen módní automatickou opakovačkou v podpůrném muničním programu. Opakovačky u nás jaksi řeší jen nový zbrojní zákon.

Když jsme se posledně bavili o původu covidu-19, naznačil jste, že někteří Češi „nechtějí“ vědět. Doslova jste řekl: „1. nevím (já sám), 2. nevíme (je nás více), 3. neví se (všeobecně) a 4. nechce se vědět. V aktuálně oblíbeném čtvrtém stupni ‚nechce se vědět‘ jsme při současném budování debilismu většinově ukotveni a zdá se, že v pohodě.“ Vždyť všichni pořád koukají do mobilů, čtou média, koukají na veřejnoprávní i komerční televize, o něčem diskutují. Ale přitom „nechtějí vědět“?

Stav sladkého nevědění trvá. Koukáním do mobilu, čtením médií, sledováním vizí televizí ani on-line diskusemi o vědění názor nevzniká. Lidské vědění se po tisíciletí odvíjelo bez oněch pomůcek a prostředků. Občas pravda i narazilo a disentér se hodil lvům nebo upálil. Často pak prorazil s názorem až po delší době a potomci se nebožtíkovi omluvili. Husovi už po 600 letech, Giordano Bruno se už prosadil v přírodopisu, Spartakus v dějepisu. Názory si svatí církevní otcové i nesvatí rebelové odedávna tříbili bez mobilů a médií. A byli přitom i mobilní a vyjadřovali se „in medias res“, tedy k jádru věci. V technologiích to zjevně není, je to v lidech a člověk se vyvíjí zatraceně pomalu. Vždyť teprve před stotisíci let prý slezl naivně ze stromu, čímž mu to začalo a mobily tu máme teprve dvě tři dekády. Byl bych v tom trpění trpělivým

Kdybychom to otočili. Kdybyste se mohl podívat do nějakého šamanského zrcadla nebo kouzelnické koule, abyste se dozvěděl něco, co opravdu chcete vědět – co by to bylo?

K šamanům mám jako lékař hezký vztah, neboť v obou našich šamanských i lékařských profesích víme v něčem o něco málo více než jiní, ale zároveň tušíme, co všechno nevíme. Neříkáme si však ve své dělné skromnosti prognostici ani věštci. Křišťálovou kouli nemám. Vlastním však velký „křišťálový“ (skleněný) krystal jako dar od činitelů z Ománu. Ten v určitých úhlech pohledu rozkládá bílé světlo na jeho standardní barevné spektrum. Osvětlování se však musí připustit, což je právě ve vlasti vnímáno jako problém. Připomíná mi nicméně, že i vše zdánlivě bílé je v podstatě složeno z barev a spektra fotonů o různých vlnových délkách. Tak nějak bych to učil, nejlépe ve fyzice, abych děti v občanské nauce nemanipuloval.

Činitelům, především poslancům a senátorům, bych radil ke koukání vpřed obyčejné zrcadlo. Neuvidí v něm sice budoucnost, ale především sebe a nechají-li kolem své osobnosti skuliny, tak zahlédnou i kus pozadí. Ostatně tak běží už i on-line komunikace s rozhovory od počítače po internetu. Mnozí tam vypadají už nyní dost deformovaní, dominují řečná ústa, vypouklý obličej, mozek bývá skryt pod účesem.  

A že bude jinak, nepochybuji. Vždycky je jinak než předtím. Ale jen trochu jinak a v nynějším dluhovém blahobytu se přizpůsobíme i třeba menšímu blahobytu, byť na stále větší dluh. Jak říkal něžně při své inauguraci nyní již zesnulý papež František: „Karneval skončil.“ Bude se dále konzumovat, ale nemusí se už přitom mlaskat. Nespěchejme s poznáním, mohlo by nás zaskočit i deprimovat. Nevím, zda jsou děti ve školách ještě strašeny Kyticí Karla Jaromíra Erbena. Je to drsné čtení. Hodí se zde citovat z balady Štědrý večer: „Lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“

Mnozí voliči vlády mají pocit, že jim opravdu jde „o existenci“. Že přijde Putin a vezme jim jejich auta a domy. Že se tady po vítězství opozice začne zavírat. Že bez totální loajality k Německu a Bruselu se vrátí Husák s Jakešem. Lze takové obavy něčím zmírnit?

Zklamu očekávání marně čekajících. Putin nepřijde, má jiné starosti. Čekání na Godota a na Putina nechť patří k filozofickým úvahám. Stačí, že jsme si tady my sami pro sebe. A jak pravil prý prostořeký viceprezident USA J. D. Vance onehdy v Mnichově, v Evropě jsme si dostatečně nebezpeční sami sobě, je nadbytečné obávat se Ruska nebo Číny. Nebo Eskymáků, pojídačů syrového masa, pardon, korektněji Inuitů. Jsou to zajisté slušní a fajn lidé, byť s jiným druhem výživy.  

Zeptám se na závěr, pane profesore. Co vám zatím v probíhající volební kampani chybí, a přitom byste to rád slyšel?

Předvolební kampaň budu spolu s valnou většinou našich občanů vnímat až od září. V létě se českomoravskoslezský občan vždy potřebuje hlavně okoupat v moři či zdejších vodách, omýt se z mindráků a opálit se, aby neměl mindrák, že je neopálený běloch. Až pak se lze věnovat onomu několikavteřinovému podílu na správě věcí veřejných odpovědným vhozením lístku do urny a výběru nejlepších z nás. Jiné bychom přece nevolili, neboť je volí ti druzí. Volební meditace nad urnou nabízí ostatně v jiném smyslu i skrytý duchovní význam. Ale nejsem si jist, že cokoli v kontextu předvolební kampaně budu brát vážně a že cokoli vyřčené uslyším nějak rád. Snad až potom v rámci svého s. r. o., tedy jako trvalý skeptik, romantik a optimista.

Psali jsme:

„Zemřela by jen třetina obětí.“ Konference „zakázaných“ z časů covidu. Data předložena

„Budování debilismu. Nechce se vědět.“ Profesor Žaloudík o covidu, vládě i Trumpovi

Profesor Žaloudík: „Premiér má rád člověka. Ten člověk se jmenuje Petr Fiala.“

Západ v éře debilismu. Profesor Žaloudík do něj zahrnul i premiéra lokaje