Štefan hovořil mimo jiné o tom, že ve válečných zónách na východě Ukrajiny zůstávají především senioři. Situace i potřeby lidí na Donbase se podle jeho slov hodně liší.

„Přímo podél frontové linie, jak jsou města jako Severodoněck nebo Lysyčansk, tak tam pořád žijí lidé. Většinu času tráví v krytech, protože ostřelování neustává, takže jediné bezpečné místo je někde v podzemí – sklep, bývalé protiatomové kryty. Už tam moc nefunguje obchod, takže od nás potřebují úplně všechno,“ zmínil Štefan. 

Hlavním problémem lidí na východě Ukrajiny je voda, jídlo a hygienické plínky. „To je frontová linie, ale když se dostanete od fronty trochu dál, zhruba 25 kilometrů od největších bojů, tak to jsou místa, kam zvuky války doléhají, lidé válku slyší, ale není to tak, že by jim přímo padaly rakety na hlavy. Tam už se problémy trochu liší,“ uvedl Štefan. Samozřejmě, že je problémem i práce. 

Na otázku, jak je Ukrajina připravena na nadcházející zimu, odpověděl Štefan, že horko těžko, ale zvládnout to půjde. „Za cenu toho, že se bude muset všechno strašně zrychlit, to bude velmi důležité. Myslím si, že solidarita s Ukrajinou je v Evropské unii velká, pomoc proudí. Na Ukrajině je zima krutá a opravy budov a obydlí se musí stát teď přes léto, protože na konci září už se začne topit. Rychlost je úplně zásadní,“ zmínil Štefan.

A hovořil také o tom, že minimálně co do počtu lidí jde rozhodně o největší humanitární krizi v Evropě od konce druhé světové války. „Za posledních deset let jsem viděl hodně krizí, byl jsem například čtyřikrát v Afghánistánu, byl jsem v Sýrii během války, v Iráku, dvakrát v Kongu... Na místech, kde se dějí humanitární katastrofy. Tato krize se mě ale upřímně řečeno dotýká víc. Je to dané tím, že když se s lidmi bavím, tak jim jednak rozumím a jednak může být každá matka s malými dětmi moje sestra, každá babička může být klidně moje babička. Je to blízko a jednotlivým lidem rozumíme. Proto je to pro mě trochu jiná krize,“ dodal Štefan.