A dokládá to na příhodě z roku 1990. Mladý sekretář budějovického biskupa tehdy připravoval šéfovu cestu do Železné Rudy, a protože byl v práci nový, nevěděl, co vzít s sebou, kam zavolat. „Ptal jsem se biskupa, jak mám vyřídit jednu organizační věc, a dostalo se mi odpovědi, že to je můj úkol a šéf se právě na to má dotazovat tajemníka,“ vzpomíná sekretář. Jmenuje se Daniel Herman a dnes sedí ve vládě jako ministr kultury. Oním biskupem je pozdější pražský arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk, který v sobotu zemřel na rakovinu.

Herman, jehož právě Vlk přivedl do veřejného života, na historce dokládá, co bylo pro kardinála typické: na své okolí byl tvrdý. Ale nikoli netečný, píše list.

Se svou příhodou se svěřil také jeden z generace mladých kněží Jan Jandourek. „Napsal jsem tenkrát v Katolickém týdeníku článek o stavu duchovních, o kterých jsem soudil, že jsou unavení a nepříliš kreativní a že tohle opravdu není ideál, který by někoho z mladších k tomu povolání přitáhl. Zvedla se bouře nevole. A když jsem pak kardinála Vlka potkal na Hostýně, pro lidi stojící opodál to muselo vypadat trochu jako výchovné setkání v ředitelně školy. Kardinál stál před odjezdem vedle svého vozu a přísně mi sděloval, že takto to skutečně nelze,“ vzpomíná Jandourek. Hned však dodává, že jiná setkání byla vřelá a srdečná.

Lidé, kteří kardinála znali zblízka, podle listu shodně hovoří o jeho „chodské neústupnosti“. Ta se projevovala i navenek při tahanicích s politiky o katedrálu či jiný církevní majetek. „Když zemřel ministr kultury Pavel Dostál, kterého v dětství zfackoval nějaký husitský katecheta a on z toho měl celoživotní proticírkevní afekt, dostihl jsem kardinála mobilem někde na letišti před odletem do ciziny a ptal jsem se ho, jestli mi chce do článku něco říci k Dostálovu odchodu. Řekl mi jen: ‚Raději ne.‘ Celkem jsem to dost chápal,“ vrací se Jandourek do roku 2005.

Mladá fronta Dnes také přináší rozhovor s Antonínem Randou, mužem, který byl s umírajícím kardinálem Vlkem do posledních chvil.

„Pana kardinála Vlka jsem poznal jako člověka velmi emočního, byl v něm život. Rád se pro něco nadchl, někdy i rozzlobil, rád se smál. Nikdy to nebyl papaláš. Ani ve svém odcházení,“ svěřil se Randa.

Podle něj kardinál Vlk až do poslední chvíle věděl, že i když je bezmocný na lůžku, stále o něho mají lidé zájem. Chodili za ním, dávali mu zpětnou vazbu.

Oporu měl tedy nejen v Bohu, ale i v zájmu lidí. „Ta opora spočívala v utvrzení, že svůj život nežil marně, že žil pro ty, kteří za ním teď chodí. Vždycky, když jsem mu vyřizoval vzkazy, oči se mu úplně rozzářily. A začal mluvit o tom, že by bylo fajn, aby i ti lidé, třeba v kostele, zažívali stejnou Boží blízkost jako on ve své nemoci,“ uvedl Randa.