V hospodě měl Robert dohodu o provedení práce a pracoval hlavně v odpoledních hodinách. „V březnu, když přišlo první zavírání, to bylo šílené. Dokonce se uvažovalo, že se hospoda zruší,“ vzpomíná. Což se nestalo. Restaurace, kde pracuje, je takzvaně obědová. Z širokého okolí se sem sjíždějí lidé různých profesí za výbornou kuchyní. Už před covidem zde bylo ale možné jídlo si objednat a odvést. Takže o to snadněji se této restauraci nedaleko centra Liberce podařilo přesměrovat provoz na okénkový prodej. Pracovních hodin pro číšníka však bylo samozřejmě mnohem méně než předtím. „Na jaře k okénku chodilo nejvíce lidí. Jednak že ještě tolik lidí nebylo na home office, a pak to bylo i z určité solidarity, že si koupím jídlo ve své hospodě, abych ji podpořil. To už pak na podzim při dalším zavření restaurací nebylo a lidí chodilo k okénku výrazně méně,“ konstatuje. Jako dohodář od státu žádnou podporu neměl a z 200 odpracovaných hodin před covidem spadl na 70. „Což je obrovský rozdíl, jako když máte dvacet, nebo sedm tisíc.“ Naštěstí mu šéf v této době přihodil něco peněz navíc. 

Robert má navíc starosti doma, a to velké. Manželka je v invalidním důchodu, ale bohužel i dcera s malým dítětem. Projevuje se u ní roztroušená skleróza a péči o dítě má značně ztíženou. Otec dítěte tragicky zahynul. Finančně je tedy skoro vše na Robertovi. Už tři roky usiluje o status opatrovníka, což s sebou přináší i příspěvek od státu. Soudní stání mělo být loni v létě, ale kvůli covidu bylo přesunuto na letošní březen. Celý tento proces už dle něj trvá tři roky. „Místo toho, aby nám stát pomohl, tak svým způsobem pořád něco nejde,“ stěžuje si.

Všechny tyto potíže se projevily vloni 25. května. To se hospody po uzavření poprvé zase otevřely. A Robert z toho všeho na place zkolaboval. „Odvezla mě záchranka, co si k nám chodí pro obědy. Jak jsem měl starosti, byl vybičovaný k absolutním výkonům, abych vydělal co nejvíc peněz, jak se postarám o tu malou, tak ten první den to ze mě spadlo a složil jsem se,“ popisuje s tím, že naštěstí nešlo o infarkt, na který to vypadalo. Když už jsme u nemocnic, Robert měl také naplánovanou operaci křečových žil na začátek letošního roku. Neuskutečnila se však a byla odložena na neurčito. Samozřejmě opět kvůli covidu.

Na covid zemřel soused i tchán kolegyně

Robert dříve pracoval pro Němce, a tak může srovnávat. „Mnozí Češi mi přijdou nezodpovědní. Němci jsou daleko disciplinovanější. Když Němec řekne, že takhle to bude, tak to tak je. Češi mají tisíc důvodů, proč to nejde,“ všímá si. Projevuje se to i v dnešní covidové době, když česká liknavost způsobuje hrozivá čísla v České republice a jsme postrachem pro ostatní.