Europoslanec Štětina tu hovořil i o Ukrajině a zmínil se o nově otevřené utečenecké trase, která nám může přivést statisíce uprchlíků přímo do zad. Zmínil se také o prezidentu Zemanovi, kterého považuje za bezpečnostní riziko pro stát, i o Vladimiru Putinovi, kterého by nejraději viděl souzeného za válečné zločiny v Haagu.

Na úvod uvedl, že zažil více než dvacet válečných konfliktů. Hned se pak věnoval své cestě do syrského Kurdistánu: „Odletěl jsem do Iráku a přívozem přes řeku Tigris jsem navštívil Kurdistán, pás syrské země, který je obýván Kurdy. Byl jsem tam pozván kurdským vedením ozbrojených sil, jehož někteří členové byli před časem v Praze. Tam mě protáhli asi 800 kilometrů – 400 tam a 400 zpět přes celé území, které dnes ovládají. Pro mne to bylo neobyčejně poučné. Udělal jsem z toho několik závěrů. Především jsem byl vůbec první evropský politik, který tam přijel. Pro mě to bylo strašně překvapivé. Hostitelé neustále bojují s ISIS. Poskytli mi veškerou ochranu, takže jsme měli pět nebo šest pick-upů, devítičlenné komando, mládenci s kalašnikovy, na jednom pick-upu byl kulomet a takto vyzbrojeni jsme jeli. Oni potřebovali ukázat a prokázat, že ten pruh toho syrského Kurdistánu kontrolují a tohle byla příležitost, jak důkaz provést. Vzít prostě jednoho evropského poslance a protáhnout jej z východu na západ a od západu k východu.“

Dvě tváře jednoho města

„Oni hlavně kontrolují ten východ, co jsou tam ropná pole,“ pokračoval dále Štětina. „Čím více na západ, tím je kontrola menší, protože tam ty boje pokračují, zejména pak u Kobani, což je úplně zničené město. Jezdili jsme přes vypálené vesnice a těch jsem viděl stovky. Na tom západě oni kontrolují jenom ty hlavní silnice. Celá ta válka tam, to je válka o silnice. Kdo prostě kontroluje silnice, kontroluje zemi. To nejsou žádné války typu velkých leteckých útoků nebo tankových bitev. Doby Afghánistánu nebo Vietnamu prostě už nejsou. Kurdové bojují proti Islámskému státu. Do té Rakky, což je hlavní město ISIS, bylo zhruba 50 kilometrů po té silnici, co jsme jeli. Kurdové jsou velmi dobře organizováni – navštívil jsem řadu jednotek i jejich generální štáb. Oni jsou skutečně schopni dát dohromady dobře bojující – neříkám dobře vycvičené – muže, odhaduji to tak na 20 000. Syrská kurdská menšina je reálná síla, která by za letecké podpory byla schopna proti ISISu zasáhnout. Ta Američany řízená koalice jim už několikrát pomohla. Třeba, když ISIS dobyl syrskou část Kobani – druhá část je v Turecku, tak Američané rozbombardovali štáb ISISu, čímž Kurdům umožnili, aby znovu dobyli Kobani, respektive to, co z této syrské části města zbylo.“

„Já jsem kdysi dávno dlouho pracoval v první i druhé čečenské válce, viděl jsem Groznyj, ale ten proti Kobani – to bylo výstavní město,“ zavzpomínal Štětina. „Kobani bylo systematicky ničené jednotkami ISIS, kdy vyhazovali do povětří jeden dům za druhým. Protože považují Kurdy za své nepřátele.“

Iracionální válka

„Válka je velmi iracionální věc. Často se člověk nedopídí, proč je jednotlivá bojová akce realizována. Také jsem pochopil, že i když hlavním nepřítelem je tam ISIS, tak cílem není zvítězit, ale zachránit sebe, rodiny. Oni vědí, co udělali v západním Iráku s Jezídama. Já jsem navštívil jeden jezídský uprchlický tábor a tam mi všichni vykládali, že ISIS ty jezídské vesnice v západním Iráku vypálil, protože se neměli čím bránit. Neměli se čím bránit. A když jim unesli těch několik set až několik tisíc žen a prodali je do otroctví, tak těm chlapům nezbylo nic jiného, než se z těch vypálených vesnic uchýlit do uprchlických táborů a tam jsou dodnes. To Kurdi vědí, a proto se postavili na vojenský odpor.“

Turci jako agresoři?

„Je to válka dvou paramilitantních skupin,“ pokračoval dále europoslanec. „ To není taková typická asymetrická válka, kde třeba nějaká gerila bojuje proti vládním vojskům, jako je to třeba v Turecku, když Kurdové bojují proti turecké armádě. Kurdové nemají příliš mnoho zbraní ani munice a myslím si, že by si zasloužili vojenskou podporu. Přímo mně říkali, že by potřebovali, aby vojenští představitelé zemí NATO nebo některých zemí EU sem přijeli na tři neděle, na měsíc, aby viděli, o co tady jde, a že potřebují lepší koordinaci s těmi leteckými útoky. Potřebovali by více odminovávat, potřebovali by léčit zraněné vojáky, rehabilitovat je, to tam nic takového není a jsou zcela opuštění. Navíc mají ze severu Tureckou republiku. Mezi Tureckem a Sýrií je několik set kilometrů dlouhá hranice a prakticky celá je zadrátovaná, je tam veliký plot a veliké zátarasy z turecké strany. Turci tam mají pozorovatelské věže dost hustě vedle sebe, třeba i po 700 metrech a občas je tam turecký tank, který míří směrem do Sýrie. Pro Kurdy je ten sever Turecka nepřátelské zemí. Bohužel je pravdou, že jeden z útoků na Kobani, jeden z těch zničujících nájezdů Islámského státu byl z Turecké republiky. Kobani je rozdělené město. Je tam veliká zeď, betonová – jako berlínská. Část města je turecká, část syrská. Zničená byla jenom ta část, co je na území Sýrie. Místní turecké orgány skutečně dovolily jednotkám ISIS, aby odtamtud zaútočily. Nedokážu rozluštit, jestli je to politika Ankary nebo místních lokálních velitelů a činovníků. Není vyloučeno, že je to právě lokální záležitost, protože Islámský stát žije z vývozu a pašování ropy. Jelikož tam není žádný energovod, žádná roura ze Sýrie do Turecka, tak ISIS to pašuje cisternami. Aby se to mohlo stát – vždyť je tam ten plot – tak v tom musí jet Kurdové, „isisáci“ a turecké mafie; ti všichni se společně dělí o zisk. To není nic nového, ve válce prostě tyto mafie rostou jak houby po dešti, nepřátelství, přátelství, to nehraje roli, roli hrají peníze. A to je i ten případ zde,“ seznamoval přítomné s aktuální situací Štětina.

Válka je byznys

„To je ta poslední válka, kterou jsem prošel. Na Balkáně jsem byl měsíce, v Čečensku několik let. První „moje“ válka byla v Náhorním Karabachu, lidovky mě tenkrát poslaly v lednu 1990 jako zpravodaje do Ruska a když vypukla válka v Karabachu, tak jsem tam jel. A tam jsem se postupně naučil válečné zpravodajství, které je řemeslo jako každé jiné. A když jsem se to naučil, tak mě začali posílat, když se někde něco dělo. Pro mne byla ta první válka dost zásadní. Já jsem tam viděl své první mrtvé. To byli čtyři arménští kluci, kteří tam bojovali proti sovětské armádě. A tihle kluci usnuli v zákopech a oni je přepadli a zastřelili. To byli vůbec první lidé, kterým jsem zatlačil oči. A na to já nemohu zapomenout, protože pak jsem zatlačoval oči spoustě lidí v různých konfliktech. Ale tehdy to na mne strašně zapůsobilo. Válka je největší svinstvo, co člověk vymyslel. A je potřeba, aby se o tom psalo, protože válka je také předmět obrovských zisků pro lidi, kterým je válka lhostejná stejně jako ti mrtví. Válka je prostě veliký kšeft.“

Jednou nohou v hrobě…

V další části pak zavzpomínal na svá novinářská léta. „Válka je pro novináře hrozně drahá. Když jsem byl v Somálsku, tak jsme museli platit těm černým samopalníkům sto dolarů denně, kteří nás chránili. Ti by byli také první, kteří by nás zamordovali, kdyby na to přišlo. Za půjčení auta je dvě stě dolarů. Ty ceny se šroubují a novinář to musí všechno platit. Je to drahé řemeslo. My jme pracovali s Petrou Procházkovou jako volní a abychom to mohli zaplatit, tak jsme točili filmy, dělali jsme pro jeden deník, týdeník, rádio. Byla to raubírna.

Všechno tam v té válce má svá pravidla. Jedno je takové, že na těch silnicích, volných místech, nesmíte nést kameru na rameni. Protože z dálky si mohou myslet, že to je bazuka. Takže je třeba bílý prapor. Když tam dojdete, nesmíte si splést akreditace, které máte, a hlavně – a to jsme dodržovali vždycky – nesmíte spolupracovat s žádnou tajnou službou té které armády. Znám lidi, kteří byli dvojí agenti a už jsou po smrti. To prostě nejde. A vždycky, když ta jedna strana ví, že jste přišli od nepřítele, tak se ptají – co tam je, jak to tam vypadá, kolik tam mají mužů, kanónů. A vy musíte jasně říci – já vám to neřeknu. Zrovna tak, jako to neřeknu, až se budu vracet zpátky od vás. Většinou to funguje. Třeba v Čečensku jsme měli akreditaci Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace a to ctili jak Čečenci, tak Rusové. Základní metodou válečného zpravodaje, aby získal nejrelevantnější a nejpravdivější informace, je chování k tomu zpovídanému objektu. Vy musíte těm lidem, kteří žijí v těch podmínkách války, kdy jsou frustrovaní, rozjitření, vždycky jim musíte dát najevo, že si jich vážíte. To by měl ostatně novinář dělat vždycky, a ve válce to platí dvojnásob. Je to těžké, když třeba zpovídáte mámu, které před pár dny zabili děti. Musíte se obrnit a musíte také trošku okorat. Bez toho to nejde. A musíte se také bát. Zažil jsem mnoho mladých frajerů, kteří chtěli být slavní váleční zpravodajové, ověšeni foťákama a často špatně skončili. Kdo se bojí, tak má šanci. Stringeři jsou dělníci válečného zpravodajství a jsou to nájemní zpravodajové. Obvykle si je najímají velké společnosti, které tam nebudou posílat svoje novináře, ale najmou si z místních lidí kameramany, kteří pro ně pracují a oni jim to prodávají. Ti, aby měli co nejlepší záběry, tak lezou do těch riskantních situací a tam jsou největší ztráty na životech. Zažil jsem, když byly v Čečně ty nejhorší boje, tak z Dagestánu přijel štáb BBC, přijela dáma, produkční a ráno, když šli bojovníci „na svoji směnu“, jak říkali, tak paní produkční vytáhla pytel, v tom bylo deset malých kamer, ty rozdala těm bojovníkům a oni v jedné ruce s kamerou a v druhé s kalašnikovem „šli do práce“. Večer produkční přijela, tam už se třásli ti bojovníci, že dostanou každý sto dolarů. Každý je dostal, odevzdal kamerku a to by bylo, aby na těch deseti kamerkách nebyla pro zprávy na BBC patnáctivteřinová sekvence.“

Peníze v botě, nebo v kalhotkách

„A také nesmíte mít zbraň. Já jsem nikdy například nepoužíval neprůstřelnou vestu. Protože to riskujete, že vás odpráskne někdo, kdo na ni dostane zálusk. Pro partyzána nebo gerilového bojovníka je strašně drahá, zvláště ty dobré, které stojí desítky tisíc korun. Také je zásada, že nesmíte mít moc peněz. Když jste v zákopech, ve válce, tak tam je člověk svůj, tam si můžete položit peněženku a nikdo vám to nevezme, když jste v přední linii. Ale když odejdete do týlu, tak tam vás zabijou i kvůli botám, když na to přijde. My jsme obyčejně polovinu peněz měli v kapse a druhou v botě. Jednou se nám do vyplatilo v Gruzii, kde jsme byli s Petrou oloupeni, ale ty peníze, co jsem měl v botě a co měla Procházková v kalhotkách, tak ty jsme zachránili.“

Proruská Le Penová

„Jsem místopředseda zahraničního výboru a také místopředsedou výboru pro obranu a bezpečnost,“ pokračoval Štětina. „To je velký zvíře. Já jsem k tomu přišel nevinně, protože podle dělení zemí to místo mělo připadnout České republice a kolegové říkali – tak to budeš dělat. A tak to dělám. Ta se dá řešit celá řada věcí, i když si nejsem jist, jestli se vždycky dá nějakého výsledku dosáhnout. My tam máme takovou zkušenost, myslím poslance ze zemí bývalého komunistického bloku, že máme jinou historickou paměť, než mají poslanci za ty původní evropské země. Oni nemají páru, co to je. My s Poláky a pobaltskými zeměmi tak držíme pospolu. Ale paní Le Penová, která sedí nedaleko, ta je jedna ruka s tou Moskvou, s Kremlem, vzájemně se tak drží a podporují a my se to snažíme nabourat. Je to někdy těžké, protože v poslední době se tam hodně jedná o Ukrajině.“

Dvakrát na indexu

„Já jsem si vysloužil tím, jak jsem tam pobýval, i na Majdanu, že jsem v Ruské federaci persona non grata,“ prohlásil pyšně europoslanec Štětina. „Jsem na listu asi třiceti evropských politiků, kteří do Ruska nesmějí. Jsem mezi nimi a jsem na to pyšný, protože jsem v dobré společnosti,“ komentoval to za smíchu auditoria. „Mám dokonce dvojnásobný zákaz, protože jeden už jsme před léty dostali s Petrou Procházkovou. Takže jsem dvojitě zakázán, jednou jako novinář a jednou jako politik. Ukrajinou se dále zabývám. Zatím Evropský parlament necouvl. Stále používá slovo agrese, stále používá ve věci Krymu a Donbasu slovo agrese porušením mezinárodního práva. To se zatím nepodařilo komunistům s lepenovcema změnit, protože většina si uvědomuje, jak to je. Proto já tak usilovně podporuji Ukrajinu, protože ze své životní zkušenosti vím, že většina válek na světě končí vítězstvím jedné strany nad druhou. Málokdy to bývá nějaká mírová smlouva, kterou dobrovolně někdo podepíše. U Ukrajiny to platí také. Evropa, včetně paní Merkelové, které si neobyčejně vážím, co dělá pro uprchlíky, tak Evropa se snaží přinutit Ukrajinu k jednání a stále žádá, aby byly dodržovány minské dohody. Ty jsou ale mrtvé, žádné neexistují, ať se Evropa snaží, jak chce. Jediná možnost, jak Ukrajině pomoci, je dodat jí zbraně. President Porošenko po tom křičí, velvyslanci skoro tečou slzy. Oni se potřebují bránit! Když jsem poprvé řekl na našem výboru před rokem, že je potřeba dodat Ukrajině zbraně, aby se mohla ubránit, tak všichni moji kolegové lezli pod stůl. Už se to ale změnilo a řada poslanců je pro.“

Řešení je neutralita

To samé je podle Štětiny v Sýrii. Kdyby Kurdové prý dostali zbraně, tak za letecké podpory jsou ISIS schopni oslabit nebo dokonce zničit. „A nyní přichází výzva Turecku,“ zvýšil hlas. „Je to náš silný a mocný spojenec a hegemon v té oblasti. Aby konflikt neskončil špatně velikým krveprolitím, tak Turecko by mělo zachovat plnou neutralitu ve vztahu k událostem v Sýrii. Zrovna tak neutralitu by měli zachovat Kurdové vůči Turecku. Erdogan řekl – jakmile nějaké zbraně půjdou ze Sýrie do Turecka, tak já tam vojensky zasáhnu. Já jsem se na to kurdské generality ptal a oni říkají – jak tam můžeme něco posílat, když sami nic nemáme. Máme trochu munice, pár zbraní. A oni ví, že kdyby to udělali, tak by Turecko skutečně mohlo vojensky zasáhnout a to nemohou potřebovat. Já stále vyzývám Turecko, zemi, kterou mám velmi rád, aby zachovávalo neutralitu. Jakmile do toho bouchnou, tak už to nikdo nezastaví.

Krásné světské Kurdky

Poté již došlo na otázky přítomných. První člověk se ptal, zda někdo zůstává ve vypálených syrských vesnicích. Na to europoslanec Štětina odpověděl: „Je to tam vylidněné. Do Kobani se lidi vrací. Jsou tam ty krásný kurdský holky. Ta světskost kurdská se tam projevuje. Ty kurdské holky a ženy bojují velmi statečně, mají své ženské oddíly, které bojují proti ISIS a tradičně ony nemají žádné závoje, neboť nejsou v pozici, jakou mají ženy v arabských vesnicích. Asad stejně jako Saddám Husajn arabizoval kurdské oblasti. To byla taková metoda, kterou používali i Sověti a Stalin, a tam rusifikovali a tady arabizovali.“

ISIS na Kavkaze? Jen strašák!

Co se týká ruského bombardování, uvedl: „ Rusové tam nepřišli proto, aby zničili ISIS. ISIS Rusko nijak neohrožuje, takovéto řeči, že ISIS se objevil na Kavkaze, to je jen strašák. Žádné masové ohrožení Ruska ISISem neexistuje, Rusové tam vběhli proto, aby v poslední chvíli Asada zachránili, protože ta opozice postupovala a ten režim by během několika měsíců padl. Putin jel Asada zachránit a zdá se, že se mu to na nějaký čas povedlo. A to bude znamenat, že ta válka bude o mnoho let delší, budou další vlny uprchlíků, které se budou snažit dostat z tureckých uprchlických táborů. Bohužel se nyní otevírá nová uprchlická cesta. To není ta balkánská, která začíná být obtížná. Pašeráci lidí otevřeli černomořskou cestu a z Turecka z těch uprchlických táborů přes Anatolii na sever cestují; a odtamtud je vozí buď do Bulharka nebo Rumunska nebo dokonce na Ukrajinu. Na Ukrajině jsou nyní asi dva miliony vnitřních uprchlíků. Nebezpečí, že se spojí vlna z Turecka s vlnou z Ukrajiny, až tam nastane zase nějaké kataklysma – a to nastane, protože hospodářská situace je tam děsivá – tak se mohou ty vlny dát dohromady a z té Ukrajiny je to kousek vlakem nebo autem do Česka. Tady je sto nebo dvě stě tisíc ukrajinských občanů. A ti všichni mají příbuzné. Pak nastane situace, kdy se ta vlna pohrne k nám, tak si mohou naši spojenci v Evropské unii, jako například Němci, vzpomenout, jak jsme se zachovali, když požadovali solidaritu s těmi kvótami. Proto jsem hlasoval pro kvóty i s panem kolegou Polčákem a panem Niedermayerem. Byli jsme pro právě proto, že jsme si uvědomovali, že se nám může stát totéž.“

Nedůvěřuji médiím

„Proč jste dělal to válečné zpravodajství, když jste byl tak blízko smrti?“ zněl další dotaz. „Aby někdo věděl, co se tam odehrává. Já tedy zásadně nedůvěřuji médiím, poněvadž vím, jak píšou novináři a jací jsou. A co si nezjistím sám, tomu moc nevěřím, a proto jsem byl v té Sýrii. A ta hlavní motivace jako válečného zpravodaje je říci – odehrávají se tam taková a taková svinstva a ti lidé tím trpí. Že ta válka není normální zjev. Válka je extrém a my bychom si mohli velice brzy zvyknout, že to je vlastně normální. Některé národy si na to zvykly, třeba Vietnamci, tam dvě nebo tři generace měly jen válku. Tam nebyl jeden čas nikdo, kdo by zažil mír. A proto je třeba se snažit, aby se to nestalo normálním zjevem.

„Jaká bude pak situace v Sýrii po případném vyzbrojení Kurdů?“ zněla další otázka. „Sýrie se rozpadne, je to umělý stát. Válečný konflikt je tak daleko, že ji někdo nedá dohromady. Proto je třeba, aby se Turecko povzneslo nad svým nacionalistickým myšlením, co se týče Kurdů v Sýrii a v Iráku, a zachovalo přísnou neutralitu. Fakticky to soustátí iráckého Kurdistánu a syrské oblasti v Sýrii je faktem. Ono je to tam už vlastně fakticky samostatné. Když jsem přiletěl do Erbilu, což je jejich hlavní město, tak jsem se ptal, jak je to s tím vízem a oni říkali – to dostanete na letišti. Na přepážce jsem dočkal na počkání vízum. To nebylo irácké, ale kurdské. Syrské kurdské oblasti jsou chudé, kdežto Kurdové v Iráku si to před Bagdádem uchránili a Erbil je kypící město s moderní výstavbou, obrovitým letištěm. Je vidět, že ta síla peněz z ropy je tam vidět.“

Miliardy pro Turecko

„Není tedy chybou Turecka, že ozbrojili ISIS proti Asadovi?“ To byl další dotaz z auditoria. „Ano. Je třeba proto začít od malých věcí. Aby do Kurdistánu jeli vojenští odborníci a viděli to. Je bezprecedentní, že tam ještě nebyl žádný evropský politik, ani žádný vojenský pozorovatel. Jestli se chceme v tomto konfliktu vyznat, tak tam musí někdo přijet. EU s Erdoganem jednala, došlo k tomu kšeftu, že Turecko postaví šest uprchlických táborů pro dva miliony uprchlíků. Dostane za to dnes už sedm miliard euro. Erdogan toho samozřejmě využívá, vydírá EU, zvyšuje cenu, která začala na třech miliardách a už je na sedmi. Hlavním tahákem by měla být také liberalizace vízového režimu. Nejsem proti liberalizaci, myslím si, že Turecko patří do Evropské unie, jsem od začátku zastáncem evropeizace Turecka, ale začínám se obávat, že to Turecko ani moc nechce. Evropa potřebuje nyní Turecko více než Turecko EU. Já jsem seděl v Turecku v base. Byl jsem odsouzen na šest let. Pak mě vysekali a seděl jsem tam jen šest měsíců a vím, že Turecko má veliký problém s Kurdy a záleží na tom, jestli tam bude vůdce, který to dokáže využít. Erdogan to není.“

Rozšafný Schwarzenberg a echtovní Zeman

„Není to podle vás ještě horší, protože v minulých volbách se kurdská strana slušně umístila a nyní docela propadla?“ – to byl další dotaz, protože se Kurdové dostali do parlamentu podle Štětiny s odřenýma ušima. „Už se to tam naštěstí trochu mění. Když jsem tam tenkrát seděl v base, tak se slovo Kurd ani nemohlo vyslovit, říkalo se jim ‚horští Turci‘. Dnes už jsou v parlamentu a říká se jim Kurdi. Škoda, že se prezidentem tady u nás nestal Schwarzenberg, poněvadž on by asi řešil ty mezinárodní záležitosti moudřeji a velkoryseji než současný pan prezident.“ V tu chvíli jej přerušil smích přítomných. „I s tím Tureckem uměl velmi dobře zacházet. Já si vzpomínám, jak jsme tam jeli na oficiální návštěvu ještě když jsem byl v Senátu – já, Schwarzenberg a Jiří Dienstbier, když ještě žil, a Schwarzenberg vždycky tak rozšafně zahájil rozhovor – když můj pradědeček porazil Turky u Vídně… A všichni Turci se smáli. On prostě dokázal ty vztahy navázat. Bohužel máme pana prezidenta, který ty vztahy systematicky ničí a stává se bezpečnostním rizikem pro náš stát. Zejména teď odmítnutím zúčastnit se summitu NATO v Rumunsku. Podle mého názoru je to čirá kolaborace prezidenta České republiky s kremelským režimem. Ne první, samozřejmě, ale tohle je taková echt, jasně viditelná záležitost, kam pan prezident směřuje.“

Salonní politici a realita

„Jaký máte pohled na salonní evropské politiky?“ zněl další dotaz. „Když dorazili do Evropského parlamentu zástupci pešmergů, tak byli přijati s velkou úctou. Ale oni přijeli sem. Nás je tam 750 poslanců. Každý rozumí něčemu. Já například nerozumím problematice zahnutých banánů nebo zákonům o umělých hnojivech. Ale zrovna tak ta většina nerozumí tomu, co se děje na Ukrajině nebo v Sýrii. Jsem přesvědčen, že celá řada evropských poslanců jsou právě ti salonní, kteří ani nevědí, kde ten Donbas nebo ta Sýrie leží. Jsou tam ale obranné mechanismy a hlavní práce se dělá ve výborech, a to je tak v každém parlamentu. To plénum, to už je taková paráda, kde se jenom potvrzuje, na čem se ty výbory dohodnou. Když se hlasuje na plénu, tak každá frakce připraví takový návod, jak má člověk zvedat ruce,“ pokračoval za smíchu přítomných Štětina, „ale jinak to ani nejde, protože člověk nemůže vědět všechno a všemu rozumět. Dá se tam používat i jiná metoda, kterou jsem používal spíše v Senátu, když se o něčem hlasovalo, a já jsem si nebyl jistý, tak jsem opisoval od lidí, u kterých jsem věřil, že tomu rozumí. Počkal jsem si, jestli pro to zvedne ruku, a pak jsem hlasoval, jak hlasoval on. Někdy to prostě jinak nejde. A co se ještě týká té salonnosti, je tam řada kolegů, kteří to mají jako těžký vývar, jako trafiku. V životě jsem netušil, že se tam berou takové peníze a poprvé v životě bych řekl, že jsem vlastně bohatý člověk. Tam je spousta lidí, kteří ty peníze berou a nehnou ani prstem.“

Kurdský stát, nebo regulérní IS?

„Komu jde o to, by se do Evropy dostalo pět nebo deset milionů uprchlíků?“ – to byl další dotaz. „Já si nemyslím, že by to bylo uměle vyprovokované. Myslím si, že to je přirozená vlna, která je pouze větší, než jsme byli zvyklí například v době balkánských válek. Jak to zastavit? Velmoci se tam budou snažit mít z toho hospodářský, vojenský a jiný profit. Je potřeba najít příčinu zla. A to je Islámský stát. Žádné odhodlání vytvořit spojené letecké a pozemní síly neexistuje. Asad má hlavní zájmy na západě země. To alavitské území má 12 procent země. Myslím, že jediná síla jsou tedy Kurdové. ISIS podniká výpady. Mají pick-upy. A kdyby na nich neměli ty černé prapory, tak nepoznáte, že se řítí nějaká vojenská jednotka. A to jsou rychlé výpady. Vypálit, vystrašit – a na to pár tisíc lidí stačí.

„Co kdyby IS v případě rozdělení Sýrie zůstal jako regulerní síla? Dnes už se interpretuje, že má administrativu, vládu, funguje jako normální stát,“ ptala se žena středního věku. „Já jsem tam nebyl, protože bych se bál. Ono víc lidí utíká před Asadem než před Islámským státem. Podle Amnesty International v první polovině letošního roku ISIS zabil asi 900 obyvatel a Asadovy úřady asi 9000. Tedy desetkrát více. Jsem rád, že naše velvyslankyně v Damašku, paní Filipi tam bude moci sloužit dál. Já si jí pamatuji ještě za Saddáma Husajna, když sloužila v Iráku. Pak byla v Ankaře. Dnes je v Damašku jako paní velvyslankyně s velkým V.“

Kdo patří do Haagu

„Jaká byla vaše nejhorší válka?“ zněl další dotaz. „Čečensko. To byl veliký zločin a na tom se podepsala i naše slovutná Evropa. Protože když ruská armáda vyvraždila 80 000 civilů v Čečensku, tak Evropa jen zvedla prst a zmlkla. Když před tím okupovala ruská armáda Abcházii, tak jenom někdo vyjádřil nějaké znepokojení. Potom byla Osetie, okupace Gruzie ruskou armádou. A zase nic. A kdyby Evropa křičela, tak by nebylo Krymu, ani okupace Donbasu. Myslím, že tehdejší ministr obrany Gračov a pan prezident Ruské federace Putin jsou váleční zločinci, kteří by patřili do Haagu. Jenže je tam nikdo nedostane, protože Rusko je velká, silná mocnost. Evropa se bojí Ruska, bojí se Turecka. A je to proto, že nikdo z těch salonních politiků do války nos nikdy nestrčil.

„Neměli bychom pomáhat také Libanonu?“ „Měli jsme u nás delegace muslimských zemí, které daly možnost uprchlíkům, a je úžasné, že ty malinké země jim daly útočiště, odpověděl stručně Štětina.

Putinovi by se Oděsa líbila aneb Podněstří plné ruských vojáků

„A co říkáte na ruské choutky na Podněstří?“ směřovala zpět do Evropy poslední otázka. „Ruská armáda okupuje tuto malou zemi stále. Nikdy odtud neodešla, protože dříve tam byla sovětská armáda. Je to taková báze právě kvůli Ukrajině. Strategie a hlavní cíl je ovládnutí severního pobřeží Černého moře. Rusové nikdy neměli pořádný přístup. Taková Oděsa, to by bylo něco, že? Proto tak u Mariopolu statečně brání dobrovolníci nástup ruské armády. V Moldávii, než vypukl ukrajinský konflikt, bylo stabilně tisíc příslušníků ruské armády. V okamžiku, kdy konflikt vypukl, se náhle zvýšil na pět tisíc! Když si představíte, že z Tiraspolu, z toho levého břehu, je to do Oděsy jenom tři hodiny autem, tak pochopíte, proč je tam ten počet vojáků zvýšený. A Putin ještě neodstoupil od svých snah rozbít Ukrajinu a svrhnout vládu, která tam je. Situace v Sýrii ten problém jen překryla. Kdybych nečetl cizí servery, tak se u nás vůbec nic nedozvím,“ posteskl si na závěr europoslanec Jaromír Štětina.