„Stehlíci byli politickou obětí, protože už sama myšlenka, že architekt Stehlík bude šéfovat ocelářskému kolosu, byla absolutně scestná,“ říká mi na začátku Ing. Petr Macháček, který mne doprovází na neoficiálním putování. Mladí by tomuto „vejletu“ moderně říkali urbex, tedy objevování a průzkum opuštěných areálů a domů bez jakéhokoliv zásahu cestovatele. Petr Macháček tady žije od poloviny devadesátých let a nyní úspěšně podniká v pohostinství. Má malý pivovárek v centru města, kde se jako sládek realizuje v objevování nových a nových chutí pivního moku. Dnes je tady jeho velká desítka „za devatenáct“. A jak s nadsázkou říká, kdyby tady začínal ještě v době slavné Poldovky, nebo alespoň za Stehlíků a tehdejší stav by pokračoval, mohl by si kupovat nový mercedes každý měsíc. Kladeňáci až do nového milénia uměli „pustit chlup“.

Město duchů ve městě lidí

Projíždíme hlavní bránou, kudy ještě před necelým čtvrtstoletím procházely tisíce lidí – od „kravaťáků“ po obchoďáky až k uznávaným tavičům. Dvacet tisíc zaměstnanců. Kdeže loňské sněhy jsou… Před vrátnicí, kde dříve samozřejmě nechyběly „píchačky“, tedy hodiny s kartami a docházkou, bylo obrovské parkoviště pro zaměstnance. Dnes je z toho prd, říká smutně Macháček. A nostalgie i smutnění bude povícero…

„Bývalá teplárna a v jisté době i elektrárna Poldovky. V rámci privatizace prodali Stehlíkovi Poldovku bez teplárny. Tím pádem to je asi, jako když prodám rodinný barák, kde kotelna patří sousedovi. Dnes to patří myslím Kanaďanům, vyrábí tam elektřinu a teplo do města Kladno,“ ukazuje mi můj průvodce. Nikde nikdo. Občas projede auto, ale živáčka neuvidíte jít pěšky. Že by se část ztracené slávy vrátila? „I kdyby to strojově obsadili technologiemi, kde vezmou ty lidi, kteří rozuměli oceli?“ konstatuje. Nejsou lidi. A nebudou…

Projíždíme současnou vrátnicí, respektive tím, co by to možná mohlo při bujnější fantazii být. „Tady je každému jedno, kdo sem jede,“ konstatuje Macháček. Proč? V obrovském areálu najdete různé malé firmičky, „…u některých ani netušíte, co vlastně vyrábí. A jsou to ne stovky, ale desítky zaměstnanců“. Jeden z mála provozů, co tu byl zachován, je takzvaná antikorka. „Jezdíme tady jak pitomci a nikoho to nezajímá,“ rozčiluje se Macháček. My to nyní můžeme kvitovat s povděkem, ale je to v pořádku?

Nejsou tady bezdomovci? „Tady už naši spoluobčané vytahali železa, co mohli. Teď už se to do sběru dávat moc nevyplatí. Ale před pár lety, to měli hody,“ rozkládá Macháček.

„Tady nevíte, co komu patří,“ ukazuje kolem dokola pivovarník, kterému „železné“ Kladno přirostlo k srdci. „Někdo to možná ví, ale upřímně – já to netuším. Asi tu existuje nějaký správce konkurzní podstaty.“

Stehlík je teď prý už nemocný, jeho syn Marko měl problémy, takže k tomu už nemají žádný vlastnický vztah. Jak mi říkali štamgasté v Starokladenském pivovárku, Kladeňáci a Poldováci, „byla to novodobá elita, honorace, ale na lidi svině nebyli“. „Kladeňáci o nich nemluví špatně,“ souhlasí Petr Macháček.

Zapomeňme na muzeum. Vzpomínky se nehodí

Co z toho udělat muzeum, po příkladu Vítkovic? „Vůbec!“ Bylo by to zajímavé muzeum? „Nejsou lidi! Kde by se na to vzaly peníze? A kdo zaplatí sanaci? A co je dole, pod zemí? Peníze od filmařů, ty někdo jistě shrábne, o to nemějme obavy…,“ naráží na filmaři hodně vyhledávanou oblast, kde se zastavil čas. Ostatně, jinde by stavěli kulisy za statisíce a tady je to „in natura“. Jak ze science-fiction nebo z bojových operací nejrůznějších válek. Opravdu! Dokonce nějaký díl hvězdných válek se natáčel. Dávno již vychladlé pece nejsou přístupné. Má to v areálu firma, která, jak se šušká, prý vydělává hlavně na filmařích. Něco fortelného vyrábět není v dnešní době příliš v kurzu…

V tomhle obludném bludišti, kde se střídají plochy bez naprostého života s totálními ruinami, vybydlenými kancelářemi nebo výrobnami, kde se jen prohání vítr a čiřikají ptáci, by bylo možné asi ledacos najít – či ukrýt. Mnohokrát narážím na dveře, za kterými je zazděná chodba. Kam vede? Občas narazíte na staré pytle neznámého obsahu, některé ještě zcela plné, jiné popraskané, cosi z nich vysypané na zem. Nikoho to nezajímá. Proč by si měl NĚKDO přidělávat problémy…? „Najít mrtvolu, odpady, archiv, to všechno, zdá se, není nemožné,“ poněkud fantazíruje můj průvodce. Vracím jej do reality. Co třeba podnikatelský inkubátor, líheň, jak se tak pěkně nazývají tyhle podpůrné projekty o ničem a pro nikoho? Dát sem armádu, uprchlíky? „O tom se tady uvažovalo, tedy s těmi cizinci,“ říká Macháček. „Plánovalo se na jedné zdejší ploše postavit byty pro takovéto lidi, ale proti tomu se poměrně striktně postavil primátor,“ chválí vedení města pivovarník.

Zapomeňte. To nebolí…

Jedna z mála částí, která zbyla, respektive stojí, jsou strojírny. Tam se vyráběly a dodělávaly věci pro Poldovku. Třeba klikové hřídele – „…na huti je vykovali, museli je opracovat. Dnes je to samostatný podnik, patřící údajně skupině advokátů, a docela solidně to tam funguje. Ale zase se potýkají s nedostatkem lidí. Soustruh mají, ale nemají k němu chlapa,“ konstatuje Macháček.

Míjíme zbytky kolejí, vlečku. Někde jsou vytrhané koleje, jinde jsou zarostlé suchou metrovou trávou, na objektech, střechách, zdích rostou mladé stromky. „Tady všude kolem byly ingoty se surovým železem. Každý ocelář vám řekne, že i to železo musí po odlití vyzrát,“ pokračuje dále Petr Macháček. Překvapuje mne atypická budova – „…to jsou zbytky koksovny, vždyť se tu na Kladně také těžilo černé uhlí. Vysoce kvalitní. Uhlí dole je, nikdo je ale nevytěží, protože „chytří pánové“ štoly, které byly po desetiletí kopány, zasypali popílkem. Dole zůstaly koleje, výstuže, vozíky, všechno se tam nechalo, jen horníci odešli. A všechno se to zasypalo popílkem,“ smutně popisuje stav Macháček. O uhlí není zájem. Je levnější je dovézt třeba z jižní Afriky. Svět se zbláznil. Nějaké přesčasy, lidská práva, dětská práce, na to se v byznysu nehraje.

Oříšek nikoliv pro Popelku

Součást koksovny je grandiózní dopravní pás na vysokých pilotech, fortelná to stavba. „Nejde zbourat, respektive je to finančně tak náročné, že se to vůbec nevyplatí. A i kdyby se to pokoušeli odstřelit, tak by to možná ani nespadlo. Je to postaveno v padesátých letech,“ říká hrdě „národovec“ Macháček. „Je to stavěné stejnou technologií, jakou se stavělo československé pevnostní opevnění. A jistě víte, že Áda s tím špekuloval a vždy si nabil hubu. I když ten nejmenší bunkr nacpali výbušninami a odpálili, tak to sice popraskalo, ale zůstalo to v kuse. Cement i v těch padesátých letech vypadal ještě jako cement.“

Raději už pryč. Půldruhé hodiny a člověk je pesimistou na mnoho hodin. To by bylo místo smutných zájezdů. „Nikdo nemá zájem na nic vzpomínat a připomínat,“ říká mi chlap v Macháčkově hospodě, který má přes ramena pomalu dva metry, ruce jak lopaty. „Za pár let se na všechno zapomene a budeme za blbce. Jinde ve světě se svou nedávnou historií chlubí, my se za to stydíme. Darmo mluvit. Radši budu držet hubu, už takhle jsem za remcala a sprosťáka, kterej řekne, co si myslí.“ Nu, určitě bych mu nechtěl oponovat a souhlasil bych, i kdybych nesouhlasil. „Tady se dělaly věci, špičková ocel pro chirurgii, to nám záviděl celej ten americkej Westinghouse!“

Od Poldovky přes Pavla k Čermákovi

„Zkuste se někoho z Kladeňáků zeptat, kdo to byl Čermák,“ konstatuje Petr Macháček k nakousnutému tématu „paměti místních“. „Kdysi dávno tady od naší hospody stával rodný dům Čermáka, starosty Chicaga. Běžte se někoho zeptat, kdo to byl. Deska tady je, ale lidi chodí kolem a asi neumí číst. Stejně nic neví. Je jim to buřt… Stejně jako to, proč se náměstí jmenuje po starostovi Pavlovi.“

Co je ale město bez historie? Co jsou lidé, dobrovolně vykořenění, zajímající se hlavně o sociální dávky nebo o to, v kterém hypermarketu je nějaká povedená akcička, slevička jakéhosi „shit“ zboží, které se rozbije za pár měsíců, nebo potravin, co nežerou ani psi? Ochranářská opatření Ameriky jsou některým mladým k smíchu. Svět je globalizovaný. A takových Poldovek, těch je! Bylo! A nebude…