„Generál Windischgrätz měl bílou čepici, vylezl na Petřín, pokynul pravicí... František Palacký píše své dějiny a těch pár, co padlo, zahrabem do hlíny...“ zpívá bard Jaromír Nohavica v Písni o té revoluci 1848. V Praze tehdy při obraně barikád padlo třiačtyřicet povstalců a česká revolta tím byla udušena. Stalo se právě před sto sedmdesáti lety.

Revoluce po Evropě

Po porážce Napoleona a po Vídeňském kongresu v letech 1814 až 1815 se evropské poměry sice v lecčem vrátily do starých kolejí, nicméně lidská touha po svobodnější existenci rostla dál. K většímu propojení starého kontinentu přispěla i průmyslová revoluce, zrod železnic a rostoucí význam tisku. Myšlenky Velké francouzské revoluce z konce osmnáctého století jako občanská rovnost, omezení panovníka ústavou, odstranění privilegií šlechty či účast na politickém životě přitahovaly zejména obyvatelstvo ve městech.

Jaro národů začalo v lednu 1848 na Sicílii, pokračovalo ve Francii a pak se jako oheň v suché trávě rozneslo po celé Evropě. „Ve Francii došlo k revolučnímu výbuchu proti vládě krále Ludvíka Filipa. Nakonec se musel poroučet. Výbuchy pokračovaly v mnoha částech Evropy, ve Vídni, Itálii, Uhrách, Berlíně i v Polsku. Ostatně tam měli ještě v živé paměti povstání proti ruské nadvládě z let 1830 až 1831, které nezapřelo místní mentalitu. Chlapci se vyhoupnou do sedel, tasí své šavle, zpívají a vykonají divy udatnosti. Pak už se vrátí jen koně se zkrvavenými třmeny. V dalších generacích se to opakuje. To je prostě Polsko,“ vysvětluje Zdeněk Čech. V Krakově začalo povstání už roku 1846, avšak Rakušané a Rusové ho dokázali potlačit.
 
Revoluce v Praze

V českých zemích vyvrcholily revoluční nálady roku 1848 nepřipravenou vzpourou v červnové Praze. „Tomu však předcházelo několik událostí jako třeba Slovanský sjezd, zahájený na Žofíně, kam přijela spousta zajímavých hostí. Mezi nimi i proslulý anarchista Michail Bakunin. Začaly se vyzbrojovat studentské gardy a občas vzal zbraň do ruky i někdo další, například úředník nebo dělník. Monarchie z toho měla těžkou hlavu, vždyť Praha byla po Vídni a Pešti její třetí největší město,“ říká historický publicista Čech.

Velící generál v Čechách Alfred kníže Windischgrätz chtěl rostoucí napětí utlumit demonstrací vojenské síly. Městem procházely vojenské hlídky, na Petříně a na Vyšehradě byly rozmístěny dělostřelecké baterie, povolány byly i posily z jiných posádek.

„Kumulované napětí spojené s počátkem bojů zesílilo navíc smrtí Windischgrätzovy manželky Eleonory, rozené Schwarzenbergové, a těžkým zraněním jeho prvorozeného syna. Eleonora se připletla do dráhy zbloudilému výstřelu v Celetné ulici. Je však třeba přiznat, že Windischgrätz si tehdy zachoval celkem chladnou hlavu. A když viděl povstalce stavět barikády, nechtěl své vojáky zaplést do mnoha pouličních bojů, při nichž jsou ztráty neodhadnutelné. Rozhodl se, že proti povstalcům vsadí na dělostřeleckou palbu, která má psychologicky devastující účinek. Chtěl především podkopat jejich odhodlání. Nicméně povstalci, vedení mimo jiné i mladičkým Josefem Václavem Fričem, se udrželi pět dní.“

O náladách posledních hodin na barikádách píše Jakub Arbes v povídce Barikádníci: „Ochotné a bezvýminečné podrobení se vojenské moci, ke kterémuž se byli zástupcové občanstva a lidu po bouřlivém rokování rozhodli, zdá se býti odhodlaným, smělým a ke všem obětem ochotným obráncům, kteří stojí právě se zbraní v ruce ‚v prvním ohni‘, netoliko pouze nedůstojným, nýbrž prostě řečeno zbabělým.“ Právě ostřelování Prahy vedlo některé vlastence z Litomyšle, Vysokého Mýta a dalších míst k tomu, aby zformovali národní gardy a hlavnímu městu spěchali na pomoc. Průběh boje už ale neovlivnili. Dne 18. června byl vyhlášen stav obležení a začalo zatýkání.

Pečeť revoluce

Podle Zdeňka Čecha zachránili tehdy Rakouskou monarchii tři muži. Josef Václav Radecký z Radče, Alfred Windischgrätz a Josip Jelačić Bužimski. První byl český šlechtic a rakouský polní maršál, druhý posléze také maršál, třetí chorvatský bán (vládce) a generál. První Slovan, druhý Němec se statky v Čechách a třetí další Slovan. „Víte, Radecký byl asi nejlepší rakouský velitel té doby. To se tehdy ukázalo na italském bojišti. I když měli Italové výraznou početní převahu a morálku časů Garibaldiho, dokázal je v několika bitvách naprosto setřít. Na frontě měl ostatně krátký čas i mladého Františka Josefa, budoucího císaře, jenž se snažil být až příliš statečný, a Radeckého děsilo, že by mohl tehdy ještě trochu ztřeštěný Franz Josef padnout anebo být, nedej, Bože(!), zajat. To by potom byl hrozný malér.

Na maďarském bojišti to ale bylo naopak. Windischgrätz, úspěšný proti povstalcům v Praze a ve Vídni, ukázal v uherských rovinách, že coby vojenský velitel má své limity. Maďaři totiž vzdorovali urputně a dlouho. Odrazili i nápor císařových vždy věrných Chorvatů vedených Jelačićem,“ říká průvodce seriálem České osmičky. „Na pomoc tam Rakušanům museli nakonec přijít Rusové.“

Rakouská konzervativní moc si vlastně potlačením bouří v Praze vyzkoušela, že vojenské řešení politické situace je možné. Jak míní Čech: „Studentské gardy, i kdyby byly posíleny o bojovníky z jiných měst, nemohly zastavit regulérní rakouskou armádu. Výsledkem spolu s dalšími událostmi v monarchii však bylo, že se pod revolučním tlakem zrušilo poddanství s ponižující robotní povinností. A na trůnu se odehrála změna. Prostinký Ferdinand I. Dobrotivý, o němž Vídeňáci říkávali ‚Der gute Nandl ist ein Trottel‘, tedy něco ve smyslu ‚Náš dobrej Ferda je pitomec‘, byl nahrazen osmnáctiletým Františkem Josefem I., jenž se stal na konci roku 1848 rakouským císařem.“

V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný – Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců, anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz