Český spisovatel, dramatik, scenárista a bývalý politik Milan Uhde v rozhovoru pro sobotní Lidové noviny uvedl, že v roce 1968 očekával, že sovětské tanky přijedou do Československa. Někdejší ministr zahraničí Jiří Hájek tehdy hovořil s mágem americké zahraniční politiky Henrym Kissingerem a ten mu řekl, že se Čechoslováci musí domluvit se Sověty, kam až mohou se svými reformami zajít. Všichni respektovali, že patříme do sovětské sféry vlivu a nikdo by nám nepomohl, kdyby Sověti zakročili. Uhde vyčetl Alexandru Dubčekovi, že se nedokázal se svými šéfy z Kremlu domluvit. A nedokázal se jim ani postavit, nedokázal hrozit, že se postavíme tankům ze zbraněmi v rukou. Možná by pak nepřijely. Ale Dubček neudělal ani jedno, ani druhé.  

„Opravdový politik za svou věc ručí životem. Věděl a ví to každý americký prezident, protože řada z nich padla po výstřelech atentátníků. Věděl to na rozdíl od všech ostatních i Václav Havel: jakmile člověk vstoupí na politické pole a vysloví názor, má za něj ručit životem. Havel za něj šel do vězení a my, zakázaní spisovatelé, jsme se sešli a na dálku se s ním napůl loučili. Věděli jsme, že nemá pevné zdraví a neumí být poddajný, a jestli si tam na něj zasednou, může tam zemřít. Stejně dnes mluvíme o třech českých vojácích, kteří zahynuli v Afghánistánu. Oni na tu misi nešli jako na smrt, ale věděli, že smrt je riziko, které podstupují. Nikdo moudrý se tomu nediví. Proč by se tedy měl někdo divit skutečným politikům? Kriegela si Rusové chtěli v Moskvě nechat a jistě by ho tam zlikvidovali, ale Ludvík Svoboda tomu zabránil. To je jeho jediná zásluha,“ prohlásil Uhde.

Tento příklad podle dramatika ukazuje, že česká politika vždy tak nějak kulhala za očekáváními české veřejnosti. Platilo to v roce 1938, platilo to o demokratických politicích v roce 1948. A platilo to posléze i v roce 1968. Ani dnes prý nemáme reprezentativní politiky. „Neměl bych jako starý člověk skuhrat na poměry. Milan Kundera mi říkal, že kdybych slyšel, jak si nadávají diskutující politici ve francouzské televizi, jen bych zíral. Jenže tady od Masarykovy doby chyběl reprezentativní politik. Byl jím podle mě Havel. Ale kde dnes najdete takového, který by byl na úrovni situace?“ zeptal se.

Možná za to prý může i to, jak často se měnily politické poměry v naší zemi. Jako dítko narozené v roce 1936 chodil do školy za druhé světové války. A učil se, že Adolf Hitler je génius. V roce 1945 se situace změnila. Za hrdiny byli označeni T. G. Masaryk a Edvard Beneš. V roce 1948 se říkalo, že hrdiny jsou Lenin a Stalin. V roce 1956 udělali ze Stalina zločince. V roce 1968 občany zasáhl příjezd sovětských tanků, ale po dvou letech už se nahlas říkalo, že je přece správné, že přijely. Stručně řečeno: Za sto let existence naší republiky se tolikrát změnily politické poměry, že si řada lidí nedokázala vytvořit pevnou vazbu na demokracii.