„Průvod šel pomalu za vozem, ve kterém se vezla rakev toho muže, který se v posledních letech už z české společnosti vytrácel, už to bylo, jak to nazval ve své hře, odcházení. Ale tady jako by se projevilo něco, co by asi nečekal a z čeho by byl tím svým známým způsobem v rozpacích. Tady se s ním loučili lidé jako s někým, s kým chtějí být navždy spojeni, jako by si ti lidé něco navzájem slibovali. Jemu i sobě,“ píše Peňás s tím, že v průvodu bylo k vidění mnoho sympatických tváří. Kam však pak ti milí, klidní a přátelští Češi zmizeli? ptá se.

Zároveň si také všímá toho, že v průvodu byl nápadný počet žen a dívek všech typů a věku. „Byl to pozoruhodný průvod. Myslím, že jiný, stejné kvality, už jen tak nezažijeme. A upřímně řečeno, bude to tak správné. Jednou za život to stačí,“ dodává Peňás.

Ten také vzpomíná na kritiku, která se mu dostala před třemi lety, když poprvé průvod popsal. „Lidé jsou přece vždycky stejní, není možné o jedněch říci, že jsou sympatičtější než druzí. Prostě na Havlově pohřbu se sešel náhodný součet lidí, jako třeba v každém vlaku nebo v obchodním domě... A přesto si na tom zážitku trvám a myslím, že existoval a snad ještě existuje nějaký typus člověka, který patří do havlovského průvodu,“ doplnil. Podle něj totiž Havel měl skutečně schopnost budit lásku. 

„Ti, kteří ho měli rádi, se i díky němu lépe nacházeli v sobě samých. Věděli, že mají (docela) štěstí žít v zemi, která jde nějakým srozumitelným směrem, drží se nějakých principů a ideálů, které tento zdrženlivý a v podstatě plachý muž formuloval a ztělesňoval. Nemuseli mít komplex ze svého češství, ze své tradiční bezvýznamnosti a neznámosti, neboť je reprezentoval člověk, jehož jméno stačilo ve světě jen vyslovit,“ uzavírá Peňás s tím, že s Havlem byla zároveň i legrace. Někdy i královská.