Tvrdí, že z Jaroslava Haška vytvořila velkého spisovatele a oběť kapitalismu teprve komunistická propaganda, která z jeho knihy udělala nejpřekládanější titul v dějinách české literatury.

Urban poukazuje na to, že Haškův Švejk úspěšně zastínil všechny skutečné československé hrdiny. A to bylo přesně to, co komunistická diktatura potřebovala.

Na poušti bez hrdinů se Švejk snadno stal „vlastnictvím lidu“, píše Urban.

Celý text je ZDE.

Švejk se podle něj stal nejjednodušší výmluvou za zbabělost tváří v tvář nespravedlnosti. Nikdo se nepotřeboval zamyslet nad faktem, že z „hlediska vyššího principu mravního“ či snad i jen obyčejné lidské slušnosti, které snad přece jen by mohly být lepším vodítkem při hledání symbolu „národního charakteru“, je Švejk zosobněním lidské nízkosti.

Člověk, jenž miluje rozkazy a jakkoliv nelidský „pořádek“, protože dávají jeho životu smysl, který neumí sám najít. Nikdy, ani v jediném okamžiku, nezpochybní obsah těch rozkazů, upozorňuje Urban.

To, co bylo napsáno jako zručná satira na dávno minulé pořádky, bylo podle něj znetvořeno k nepoznání a zneužito ve prospěch zločinného režimu.

Každá strnulost a každá diktatura musejí Švejkao – troka či ne-občana milovat, píše dále Urban. Pro otroka neexistuje svědomí, soucit, natož možnost nesouhlasu s vrchností. Odpor nebo vzpoura jsou absolutně nemyslitelné, stejně jako možnost vyjádření nebo diskuse s mocí. Pro dnešní svět, pro dnešní Evropu, postavenou naopak na potřebě neustálé komunikace, sběru informací a výměny názorů, může otrok Švejk být snad jenom symbolem slepého pasažéra parazitujícího na všech ostatních.

Miloš Zeman se podle Urbana jednoduše mýlí, jestliže Švejka používá jako podobenství chytrých malých Čechů stojících proti německému strašáku. Švejk a švejkování, přežívání v poklonkování mocným a bez vlastní pozitivní vize světa jsou vnitřním problémem českým a jenom českým. Nikdo nám kvůli Švejkovi lépe rozumět nebude, myslí si Urban.

„Ostatně, asi nikdo už to nevyjádří lépe, jako to kdysi učinil Pavel Tigrid: ‚Vybrat si za národní symbol idiota může zase jenom idiot. A to my nejsme.‘ Svatá slova,“ uzavírá své zamyšlení Jan Urban.