„Na Ukrajině podle všeho zatím pokračuje politická hra podle upravených, ale v zásadě stejných pravidel s jinými hesly. Reformy naordinované MMF a Evropskou unií mají nezbytně technokratický charakter zaměřený na instituce, nikoliv na politickou kulturu, na sociální sféru a neformální vztahy a praxi, které se formovaly historicky. To, že Euromajdan a následné volby udělaly už poněkolikáté 'kozla zahradníkem' představuje jednu z hlavních překážek na cestě k lepší budoucnosti této země, navíc v době, která systémovým změnám obecně nepřeje. Další selhání 'eurorevoluce' by Ukrajinu mohlo nezadržitelně směrovat k politickému extremismu,“ varuje Milan Syruček ve své nové knize Rusko-ukrajinské vztahy: Mýty a skutečnost. ParlamentníListy.cz z ní vybraly několik ukázek, které vyplývají z autorových myšlenkových pochodů.

Zápas klanů bez pravidel

V kapitole Ukrajinu řídí oligarchové, kde Syruček rozplétá tamní složité oligarchické pavučiny, píše: „Takové srůstání byznysu a politiky, jaké vládlo a doposud vládne na Ukrajině, nepoznalo snad ani Rusko, třebaže tendence tam byly obdobné. Putin přivedl do Kremlu petrohradský klan, jeho přítel z mládí, podřízený v Petrohradě Dmitrij Medveděv, byl před vstupem do vysoké politiky předsedou správní rady Bratského lesokombinátu a poté Gazpromu. Ale jak jsem už uvedl, Putin dokázal odstavit nepohodlné byznysmeny, a tím si zjednodušit vládu, třebaže propletenec ekonomických a politických vztahů nadále ovládá i Rusko. Putin však nevládne na Ukrajině, a proto zápas jednotlivých klanů mezi sebou a uvnitř nemá pravidla, a tím ani žádného rozhodčího.“

Hned pod mezititulkem Vladimír Putin o krok vpřed shrnuje: „Pokud shrnu běh událostí v Rusku a na Ukrajině za posledních deset patnáct let, musím přiznat, že Vladimír Putin přebíral svou zemi v horším stavu, než byla Ukrajina v době, kdy se do jejího čela dostal Viktor Juščenko. Zatímco Putin využil náhlý vzestup své popularity v maximální míře, Juščenko tento kapitál promarnil. Jak v ekonomickém, tak v politickém smyslu. Navíc světová hospodářská krize udeřila na Ukrajinu silněji než na Rusko. V důsledku toho všeho se Ukrajina dostávala do podstatně horší situace, zatímco Rusko postupně vybředávalo z marasmu. Ekonomika nabrala dech, všude se zaváděl pořádek, což lidi zajímalo podstatně více než otázka, zda se při tom dodržovaly demokratické normy a lidská práva. Lidem v Rusku se začalo žít lépe než Ukrajincům a to také bylo důvodem, proč se mnozí na východní Ukrajině začali spíše přiklánět k Moskvě než ke Kyjevu, kde je stále strašil Majdan a jisté bezvládí, které nastalo, když se samozvaní majdanští lídři pokoušeli státní záležitosti brát do svých rukou.“

Rusové tvrdošíjní, Ukrajinci zatrpklí

„Na celém konfliktu je podivné, jak polarizuje ty, kteří stojí zdánlivě mimo něj. Poněkud zjednodušeně řečeno, levicové, až komunistické síly stále vzhlížejí k Moskvě, jakoby to byla Mekka obrany jejich ideologie. Ale v tomto sporu o ideologie nejde. Vladimír Putin nepokračuje v socialistické revoluci jinou cestou. Rusko se už dvacet let stává představitelem tvrdého kapitalismu. Jak jsem uvedl, jde o návrat Ruska na ztracené mocenské pozice, které dobývá se stejnou tvrdošíjností, s jakou se Rusové chovali vždycky,“ podotýká autor.

Podle něj jde o nerovný zápas. „Ukrajinci mi oproti tomu připomínají mnohokrát zhrzenou milenku. Nebo slabšího bratra, kterého ten silnější vždy přemůže, ale přesto to ten slabší zkouší znovu a znovu. Také s tvrdohlavostí a rovněž zatrpklostí, která přerostla až v nenávist. Ač devětkrát prohrál, jde do toho podesáté a doufá, že jednou přece musí zvítězit. Netuší, že ten silnější s ním bojuje nejen proto, aby si ho znovu podrobil, ale aby dal výstrahu kamarádům, jež si ten slabší pozval na pomoc. Možná ani nepozval, přišli sami, protože také nechtějí dopustit, aby měl ten silnější navrch,“ píše dál.

Syruček v knize Rusko-ukrajinské vztahy: Mýty a skutečnost, kterou vydává nakladatelství Grada, cituje i ParlamentníListy.cz, jmenovitě analytičku Veroniku Sušovou-Salminen, která píše články hlavně o problematice vztahů na území bývalého SSSR. Ostatně nedávno i jí vyšla v nakladatelství Daranus kniha o ruském prezidentovi s názvem Putin: Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi.

Od karpatských po jakutské hory

„Nač vůbec bojovat? Když si odmyslíme dobrodruhy či milovníky adrenalinu, ti takzvaní separatisté byli občany svého státu jako kdokoliv jiný. Svorně stát šidili na daních, svorně platili úplatky a sami je brali, svorně obcházeli zákony a pravidla. A než se začaly vynořovat takové otázky jako jediný jednotný jazyk či zda je Bandera hrdinou, žili v podstatě svorně jako jiní občané jiných států. U nás také nadáváme na kdekoho a kdeco a přece nepřestáváme být všichni Čechy, promiňte, tedy i Moravany a Slezany. Na Ukrajině ti východní neměli ani své vlastní pojmenování, jako mají Moravané. Tak v čem je zakopaný pes? Zřejmě asi v tom, že je jiný, vyšší zájem, aby se Ukrajinci nedomluvili,“ odpovídá si na otázky Syruček.

K problematice se mu v knize vyjadřuje i zakladatel a předseda Nadace Charty 77 František Janouch. Hodně zajímavě píše o kanadských Ukrajincích: „Byli to kupodivu hlavně Ukrajinci přicházející z Kanady, kteří se snažili z Ukrajiny vymýtit ruštinu, a dokonce i ruskou kulturu z bohatého kyjevského bilingvního prostředí. Zcela šokován jsem třeba zjistil, že kanadští Ukrajinci, kteří vydávali v Kyjevě malý týdenní přehled Kultura v Kyjevě, vyškrtávali z kyjevských divadelních programů a přednášek všechny, jež byly v ruském jazyce.“

Oba ostatně léta v Rusku a na Ukrajině působili. Milan Syruček jako dlouholetý novinář a podnikatel, František Janouch jako významný jaderný fyzik. Nakonec, aby bylo jasno, ještě Syruček dodává: „Když se mě někteří lidé ptají, které straně vlastně fandím, odpovídám, že fandím objektivním faktům. A přece jen, kam mě táhne srdce? Myslím si, že ho dělím stejně. Obě země, Ukrajinu a Rusko, znám od roku 1956, mnohokrát jsem tam pobýval, zamiloval jsem si celý kraj od karpatských hor po jakutské, nebyl jsem snad jen na Kamčatce a Sachalinu. Stejně tak jsem si oblíbil lidi, kteří tam žijí, a jak se říká, v potu tváře dobývají svůj vezdejší chléb. Pravda, není to vždycky v potu, ale přesto si vážím všech svých přátel. Řeč však není o přátelství, bavíme se o konfliktu, který s tím nemá nic společného. Přerostl rámec jakéhokoliv přátelství, protože je svou podstatou nepřátelský – a nejen vůči lidem obou zemí, ale také vůči ostatnímu světu, a zvláště pak Evropě."