„Je nám to blbé připomínat, ale pokud si přejete, aby Britské listy přinášely do českého prostředí informace z otevřeného světa a narušovaly – tak jak to letos dělají už dvacátý rok – uzavřený, často na nesmyslech vybudovaný narativ, převládající od normalizačního období v České republice, je nezbytné, abyste finančně přispívali na jejich provoz aspoň minimálními částkami,“ láká veřejnost.

Přiznává, že server nemá moc velké výdaje. Například za samotný provoz neplatí nic, díky vstřícnosti správce sítí. Britské listy mu prý nejsou schopny platit ani za spotřebovanou elektrickou energii.

Článek ZDE

Jediné, co server platí, jsou tak prý „tři až čtyři vynikající spolupracovníci“. „Prosíme, nezapomínejte tedy, že Britské listy nemohou být vydávány bez finanční podpory svých čtenářů. Na jejich provoz potřebujeme přibližně 60 000 Kč měsíčně a nejméně dvě třetiny z této částky se musejí sebrat,“ prosí Jan Čulík. Zdůrazňuje, že Britské listy jsou veřejnoprávní službou českým občanům, ke kterým se nedostane „běžný světový diskurs“. „Jsme přesvědčeni, že zvlášť v nynější době, kdy je česká společnost destabilizována hysterickými iracionálními nesmysly a řítí se slepě do evropské izolace, čímž ohrožuje svou ekonomickou, politickou i vojenskou bezpečnost, je Britských listů zapotřebí více než kdy jindy,“ uzavírá.

V Britských listech se pouhé dva dny předtím objevila úvaha šéfredaktora Čulíka, že česká veřejnost má tendenci podléhat hysterii a „iracionálním nesmyslům“. Prokázal to prý například i film „Zločin v Polné“ pojednávající o zatemnění myslí v čase hilsneriády. „Neumí totiž vnímat skutečná a závažná fakta, nedokáže číst, co se děje ve světě a jak na její chování a chování jejích politiků a diplomatů reagují lidé ze zahraničí, kteří mají moc rozhodovat o jejím osudu, a nedokáže se ve vnějším světě orientovat,“ naložil českým občanům.

A tak nejprve nenáviděl Tomáše Garriqua Masaryka, aby jej po roce 1918 nekriticky miloval, a nevšiml si, že Západ jej kvůli chování před vznikem Československa vnímá spíše jako podvodníka. Poté jsme podle Čulíka hystericky milovali Stalina, psali k soudům výzvy „psům psí smrt“, v osmašedesátém jsme se nadchli svou demokracií, abychom o dva roky později ochotně přijali normalizaci.

„Není vám trapné, milí čtenáři, kolik z vás začátkem devadesátých let nekriticky milovalo Václava Klause jako ‚skutečného ekonomického génia, který nás vyvede z marasmu komunismu do rychlého blahobytu západoněmeckého stylu‘? Už jste zapomněli?“ uhodil Čulík na čtenáře.

Současná nenávist k muslimům a uprchlíkům prý není ničím jiným než pokračováním této sebestřednosti a nedostatku rozhledu.

Sociologové a psychologové by podle Čulíka měli neprodleně začít zkoumat, proč se česká společnost chová právě takto. „V zájmu návratu drtivé většiny českého národa k rozumu by měli sociologové, politologové a mediální odborníci zahájit zkoumání mechanismů, které způsobují, že se tak často, tak ochotně a tak pravidelně česká veřejnost izoluje od faktů a propadá mystifikacím a nesmyslům,“ napsal doslova.

Klade si otázku, zda se vůbec někdy čeští občané proberou ze svého nesmyslného deliria.

„Mluvte s námi, abychom zase neupadli do nacismu,“ prosí prý Němci všechny své sousedy. Zato Češi chtějí hovořit pouze sami se sebou.