„Překvapuje mě to,“ řekl Nohavica v reakci na ohlasy veřejnosti. „I když by nemělo, protože to tak funguje odjakživa a dělají to stále titíž. Jsou dnes převlečení, ale v principu pořád stejní. Nevidí, neslyší, ale křičí. Naštěstí pro mě už dnes nemají možnost zakazovat koncerty nebo popravovat, a když, tak jenom mediálně, to je jejich zbraň,“ uvedl. A vzpomněl na to, že tyto skupinky se ozývaly vždycky – a to hraje přes třicet let.

„Vzpomínám, kdy to začalo: Koncertoval jsem druhým rokem a už byl průšvih. Zpíval jsem, generál Windischgrätz měl bílou čepici, vylezl na Petřín, pokynul pravicí, a hned jsem dostal předvolání, abych vysvětlil, proč ten generál pokynul pravici. Té pravici. S krátkým i...,“ uvedl Nohavica.

„Mně je jen líto, když se dočtu, že pár anonymních nácků zatleskalo Nohavicovu verši, a přitom tu píseň v Hukvaldech poslouchalo osm tisíc lidí, které pan novinář urazil,“ dodal k písni Arab mi šahá na babu.

Původní text ZDE.

A zmínil také, jak celý popěvek vznikl. „Trochu hraju na basovou kytaru a chtěl jsem se naučit geniální melodii z filmu Muž a žena. Poprosil jsem Roberta, ať mi ukáže jak na to, pak se dva dny učil, což mi nakonec bylo líto nevyužít, tak jsem si k tomu složil takovou legraci, aby to pěkně znělo. A návštěvníci koncertů přijímali píseň úplně jinak než pak ti hlasití soudci, protože já na konci vždycky řekl: Teď poprosím Roberta, ať zahraje se vší úctou k obětem násilí v Paříži, ale taky v Londýně nebo v Německu slavný valčík Pod střechami Paříže, abychom si připomněli, že je Paříž naše – nenechejme si vzít Paříž. Robert spustil a všichni pochopili, o co nám jde,“ dodal s tím, abychom si nenechali ledabyle vzít všechno, co jsme zdědili od pradědů, dědů a otců.

Závěrem dodal, ať si „soudci“ myslí, co chtějí. „Já mluvím upřímně a oni naštěstí nemají pušky v ruce,“ uzavřel.