Zbořil upozorňuje, že na jednání Putin – Biden bylo proneseno mj. několik vět, kterým bychom měli věnovat pozornost. „Právě úvodní informace byla o tom, že oba prezidenti začali svůj rozhovor tím,  že je spojuje společné utrpení ve válkách, které prožili. Předpokládám, že mysleli druhou světovou, a ne také Afghánistán.

To je vlastně jedna z rituálních vět, kterou známe už od padesátých let, už od dob sestřelení Powerse, od kubánské krize, od maďarských událostí. Vždycky se vedoucí státníci obou těchto zemí shodli na tom, že něco budou řešit jen oni sami mezi sebou a že do toho jim nemá kdokoliv nejen mluvit, ale dokonce to nemá ani připomínkovat,“ zdůrazňuje politolog.

Původní zdroj ZDE

A co se vlastně dohodlo?

„Na jedné straně pohrůžka sankcemi, což je taková jedna z rituálních hrozeb, které se většinou, pokud nejde o Kubu nebo nějakou malou zemi na okraji zájmu, míjí účinkem; na druhé straně je tam důležitá věta o tom, že se v případné jedné konkrétní situaci Spojené státy nebudou řídit článkem 5, protože Ukrajina není členskou zemí NATO,“ zmiňuje Zbořil.

Ovšem chybí mu zmínka článku 1 Severoatlantického paktu, že konflikty se budou vyřizovat mírovou cestou – jednáním. A to podle něj může znamenat dvojí: „Dohodli, že se nebude válčit, a jenom si oba státníci chtějí nechat v ruce jakýsi trumf, aby se mohli i do budoucna dál škádlit, či že důležitá je i ta možná interpretace, že chtějí, aby ‚nám super velikánům‘ do toho nikdo nemluvil.“

„Ale dohoda, že budeme (‚my dva‘) nějakým způsobem v kontaktu, aby nedošlo k dalšímu utrpení ve světě, platí. A přitom se naléhavě necituje článek 5 Severoatlantické smlouvy (NATO). To bych řekl, že je jedním z pozoruhodných výsledků tohoto rusko-amerického setkání, které u nás někteří komentujeme jako americko-ruské,“  uzavírá Zdeněk Zbořil.