Je Česká republika suverénním státem, který dělá vlastní zahraniční politiku? To bylo téma Debatního klubu, jehož se zúčastnili ředitel Občanského institutu Roman Joch a Petr Markvart, který působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky. Jaký je cíl naší zahraniční politiky? Zeptal se na úvod Joch. „Jak řekl bývalý německý kancléř Konrad Adenauer, o tom, jak budeme žít, rozhoduje politika vnitřní, a o tom, zda vůbec přežijeme, politika zahraniční. Takže cílem naší zahraniční politiky má být zajištění našeho přežití. Nejenom fyzického jako lidé, abychom nebyli zničeni. Ale přežití našeho konceptu spravedlnosti. Primární je zachování toho režimu, ve kterém lze svobodně a bezpečně společensky konverzovat o tom, kterým směrem chceme jít. To znamená liberální demokracie. Nebo jakéhokoliv režimu, kde je možná svobodná konverzace o tom, co je vlastně správné a spravedlivé a co si jako politická společnost vybereme,“ vysvětlil Joch.

Důležité jsou vztahy se sousedními zeměmi

Za posledních 25 let se toho podle něj v naší zahraniční politice více povedlo, než nepovedlo. „První, co je důležité v zahraniční politice, je mít přátelské vztahy se sousedními zeměmi. A to se víceméně povedlo. Což byla velká chyba první československé republiky, která až na jednu výjimku neměla dobré vztahy se sousedy. Teď máme dobré vztahy se Slovenskem, Polskem, Německem, Rakouskem i Maďarskem, se kterým sice přímo nesousedíme, ale je to v podstatě sousední země,“ uvedl.

Naše zvolené politické reprezentace se rozhodly, že nebudeme neutrální zemí, ale členy širších společenství – Evropské unie a NATO. „Člověk na to může mít různý názor. Ale pokud nebyla žádná vláda, která by otevřeně řekla, že máme vystoupit z EU i NATO... Osobně nejsem pro vystoupení ani z jedné, ani z druhé. Myslím, že jejich význam by se neměl přeceňovat a bude klesat. Proto pro mě z toho vyplývá hlavní priorita. A tou je udržovat intenzivnější vztahy než doposud s hlavní a nám mentalitou blízkou regionální mocností, kterou je Polsko. Měli bychom se soustředit na zvýraznění a utužení vztahů s Polskou republikou,“ domníval se Joch.

Není v našem zájmu rozpad EU

Rozpadne se Evropská unie? „Nevím. V našem zájmu prozatím není, aby se rozpadla. Kdyby se tak stalo, pravděpodobně by to zvýšilo vliv těch hlavních hráčů – Německa, Francie. Nedomnívám se, že bychom si měli přát rozpad EU. Možná to tak ale skončí, uvidíme. Žijeme v turbulentních dobách. Klidné období čtvrtstoletí po listopadu 1989 nenávratně skončilo. Myslím, že význam Spojených států pro nás, pro Evropu, hlavně pro střední Evropu, bude klesat. Neměli bychom všechna naše vajíčka dát do jednoho košíčku s názvem USA. Spojené státy se budou orientovat na jiné části světa – pokud vůbec na nějaké – než na Evropu. Jednoznačně mi z toho vychází posílení středoevropské spolupráce se Slovenskem, Maďarskem a hlavně s Polskem,“ konstatoval ředitel Občanského institutu.

Většinu těchto tezí schvaloval i Petr Markvart, pouze se zamyslel, zda se dosáhlo opravdu úspěchů či spíše neúspěchů. „Českou republiku definujme jako suverénní stát, který se do jisté míry musí podřídit společné zahraniční politice. Jako ekonomika otevřená a na export orientovaná hodnotí svoje zahraniční vztahy a zájmy především ekonomickými vývozními zájmy. A samozřejmě i dovozními, protože z důvodu energetické závislosti si nemůžeme dovolit uzavřít se před kýmkoli,“ konstatoval.