Do posledního místečka zaplněná aula, kdy studenti i veřejnost poposedávala či postávala podél stěn, byla důkazem zájmu o stav i nedávnou historii tuzemských, ale i světových médií.

Být či nebýt (novinářem)

„Jaká příležitost je dnes pro univerzitně vzdělané novináře? A má vůbec smysl, aby se novináři takovýmto způsobem vzdělávali?“ položil si hned v úvodu dvě řečnické otázky Šídlo. „Ať si studují, ale ať si nestěžují, co se pak bude dít. Pokud byste někdo chtěl studovat žurnalistiku, tak bych vám to chtěl rozmluvit a doporučit něco, kde se člověk opravdu něco naučí. Já jsem žurnalistiku a masovou komunikaci studoval velmi důkladně – devět let, aniž bych ji nakonec formálně dostudoval. Což bylo zapříčiněno mým ‚pobytem‘ v Respektu – to byla pro mne taková univerzita,“ uvedl na samý úvod host.

„Studoval jsem to v devadesátých letech, kdy byly podmínky dost ztížené. A od začátku jsem si uvědomoval, že bych si měl vybrat něco, kde bych se opravdu něco naučil. To se tedy v mém případě úplně nepovedlo. Ale řadě mých kolegů, kteří z toho úplně utekli, nebo si vybrali ještě nějaký skutečný obor, takže dnes, když jsou v médiích v takové situaci, se mohou živit ještě něčím. Známý český novinář Tomáš Němeček se na konci devadesátých let velmi rozumně rozhodl, že bude studovat ještě práva, což mu umožnilo po mnoha peripetiích zabývat se něčím jiným, a zdá se, že vypadá mnohem spokojeněji než my, jakkoliv je to pro česká média a českou žurnalistiku veliká škoda,“ konstatoval politický komentátor.

Jiný svět, jiná doba

Kam se vlastně média posunula? „Jsme na tom špatně, a jak na tom budeme, nikdo neví,“ zaprognózoval Šídlo. Není to problém podle něj jen český, ale skutečně celosvětový. „Zároveň Česko má specifické milníky. Dělám v médiích 27 let a zažil jsem téměř vše od roku 1990, od znovuzrození svobodných českých médií, a mohu vám říci, že takhle kritická situace tu nikdy nebyla. Byly časy, kdy jsme byli chudí a nezkušení, teď jsme chudí a zkušení a je nám to dost na nic,“ uvedl pesimisticky.

„Jaký byl svět v roce 2009? Před deseti lety jsme předsedali Evropské unii a myslím, že se z toho dodnes nevzpamatovala,“ uvedl host za oživení v sále, „a stejně tak ČR.“ Při promítání ukazoval, kdo byl prezident, předseda vlády  „…a skoro prezident, alespoň posle svých představ,“ konstatoval na účet Jiřího Paroubka za smíchu přítomných studentů Jindřich Šídlo.

Za německých majitelů bylo báječně

„Česká média žila ve zvláštním období hojnosti a dostatku. Považuji to minulé desetiletí za mimořádně šťastnou dobu českých médií. Měli jsme docela kliku – nechtěl bych hovořit za všechny novináře, ale ve svém pokročilém věku již mohu formulovat větší skupinu. Měli jsme mimořádné štěstí na majitele… Říkám, že česká média měla svého času stejné štěstí jako český automobilový průmysl. Do českých médií poměrně brzy vstoupili němečtí majitelé, kteří měli dvě výhody: dokonale znali know-how, přinesli investice, znalost mediálního průmyslu a pak – neuměli česky. To je u vydavatele vždy výhoda, protože se v zásadě zajímá jenom o to, co má v účetních knihách, a nezajímá se, co je v těch novinách. Takže řada významných českých médií patřila Němcům,“ konstatoval Šídlo.

„Slýchával jsem stesky českých politiků, že česká média jsou v německých rukou. Tak se dočkali. Teď jsou česká média v českých rukou a zdá se, že s tím také nikdo není zcela spokojen,“ uvedl temně přednášející. „Co je možná přízemní a povrchní, ale co je nesmírně důležité pro nezávislost médií – prostě my jsme vydělávali strašně moc peněz. Já jsem byl dlouhá léta v Respektu a byli jsme taková první nezisková organizace, ale velké mediální domy vydělávaly skutečně hodně peněz. Příběh televize Nova, o kterou jsme se soudili s půlkou světa, to byla svého času snad nejvýdělečnější televize v Evropě. Pracoval jsem v Economii, a před deseti lety jsme oznamovali, že jsme vydělali solidní čistý zisk 101 milionů. Kdybyste dnes toto někomu řekli, tak se rozesměje. Před pěti lety platilo, že byla solidní čistá ztráta a že nebyla tak moc vysoká.“

Odstoupení pro pakatel – to už dnes zní jak anachronismus

„Měli jsme za sebou velké činy, které obecně přispěly k velkému sebevědomí médií a pak ke vzrůstající ostražitosti politiků vůči médiím,“ informoval přítomné Šídlo. „Nejznámější příklad se týká bohužel Stanislava Grosse, který před čtyřmi lety zemřel, omlouvám se, není to nic osobního. V roce 2005 média významně přispěla k pádu předsedy vlády. Tehdy se odstupovalo jinak než dnes. Předseda vlády neuměl vysvětlit milion korun,“ vysvětloval za smíchu studentů, dělaje si legraci z takovéto „malichernosti“.

Byla také trochu jiná doba, „…donutila jej k tomu také jeho vlastní strana. My jsme nechtěli, aby odstoupil, jen jsme pokládali otázky. Ptali jsme se na to důkladně. Já jsem tehdy trávil stáž v londýnských Times a oni zaregistrovali, že v Česku je vládní krize. Já jsem jim říkal, že možná padne předseda vlády. Oni se ptali, proč, a já – protože neumí vysvětlit milion korun. To je zhruba 30 000 liber na svůj byt. Dívali se téměř nepochopitelně a říkali: Vy jste úžasná země,“ glosoval za všeobecného veselí host. „Tam byly samozřejmě podobné skandály, ale ve zcela jiných částkách. Dlouhá léta, ale i dosud, je spousta politiků přesvědčena, že to byla kampaň. To je slovo, které je pořád pro ně aktuální. Přesvědčení, že novináři jsou od toho, aby někomu ubližovali a dělali kampaně, se táhne dvacet let.“

A pak odtajnil: „Mohu po těch letech říci, jak to bylo. Novinářský svět ovlivňují maličkosti. Na konci roku 2004 jsme dostali internetový přístup do katastru nemovitostí, a tak jsme si s tím hráli. Bylo to úžasné, každému jsme viděli skoro do kuchyně. Já jsem hledal, kteří poslanci mají kanceláře ve svých domech, což bylo velmi zajímavé – a musím říci, že spousta z nich je měla. Pak si to vzal Jarda Kmenta, protože neměl co dělat o Vánocích, mezi Vánocemi a Novým rokem, a našel tam smlouvu na byt předsedy vlády a bylo vymalováno,“ uvedl Šídlo.