„Stěžují si lidé, že už jim je karanténa příliš dlouhá, že omezený pohyb je jako domácí vězení. A nejhorší prý je, že nevědí, kdy to skončí... tak jim odpovídám, že je dobré si připomenout, jak se asi museli před listopadem 1989 cítit lidé jako Václav Havel, Jiří Dienstbier nebo Petr Uhl?“ poukázal Rouček na ty, kteří museli za své názory sedět ne týdny, ale dlouhé roky ve skutečném vězení.

A to bez sebemenší naděje, že to vůbec někdy skončí. „Oproti tomu je dnešních pár týdnů omezeného pohybu jako procházka růžovou zahradou...,“ dodává někdejší europoslanec.

V diskusi pod jeho příspěvkem mu dala za pravdu Helena Karadag, podle které na tom bývali lidé už skutečně i hůř. „Stěžujeme si, že jsme jako ve vězení, ale můžeme jít aspoň ven. Ti, co jmenoval Libor, nemohli nic, ti byli v opravdovém vězení bez naděje. Vím, je to stres, ale ještě nejsme v takovém vězení,“ napsala ve své reakci.

Podle Romany Vyoralové je to však slabý odvar toho, čemu museli lidé čelit za války. „To byl ještě celkem fešácký kriminál. Jak se asi museli cítit lidé zavření za války v německých kriminálech a koncentračních táborech? Ale to jsem asi připomínat neměla, že? To je dneska nekorektní,“ dodala.

Rouček ji následně ujistil, že to nekorektní není, naopak. „Připomínejte to. Já to připomínám při každém výročí. Doba komunismu je však lidem časově bližší. Většina ji na vlastní kůži zažila; nacismus již generačně ne,“ vysvětlil, proč srovnává situaci spíše s vězením výše zmíněných disidentů.

Přispěvatelka do diskuse Eva Zahradníčková pak podotkla, že se u nás nyní kvůli koronaviru hovoří o dvou letech karantény, ale nikde jinde. Načež ji Rouček poopravil, že jde o dva roky omezení vycházení z domova.

K tomu pak zhrozeně dodal, že je to „totalita, za kterou ještě budeme rádi“.

„Evo, není. Lidé mají kvůli koronaviru omezený pohyb všude, i v těch nejdemokratičtějších zemích. Souhlasím však, že výroky typu ‚dva roky zavřené hranice‘ je potřeba hlídat,“ reagoval ve svém komentáři.

S Roučkovým přirovnáním však nebyl spokojen František Štván. Jakékoliv apely na to, aby si lidé uvědomili, že jindy a jiným bylo mnohem hůř, jsou podle něj citovým vydíráním. „A citové vydírání není dobrá disciplína. Stejně tak dnes vláda citově vydírá, že dělá, co můžeme, že jiní to dělají hůř anebo se stejnými chybami jako ona,“ uvedl a vybídl: „Povzbuzujme se, ale nezahanbujme nespokojené tím, že jiní museli sedět ve vězení, tak ať si nestěžují. Je to podle mého neuctivé i k tebou jmenovaným,“ myslí si.

Jaroslav Miko podotkl k Roučkovu názoru, že zbytek společnosti tenkrát neseděl v kriminále, ale omezené občanské svobody byly potlačovány. Je proto podle něj dobře, že jsme v tomto rozmazlení a i přes ty věčné nespokojené výkřiky bychom si naši svobodu už nenechali tak lacině vzít.