Setkání, které se uskutečnilo v Evropském domě, se zúčastnilo několik desítek především starších lidí. V diskusi vystoupil nejdříve Jaroslav Bašta: „Mám pocit, že se velmi málo mluví o jediném historicky prověřeném příkladu mírumilovné společné existence křesťanství a islámu. A to je ruská zkušenost, kde několik století se islám stával oficiálním náboženstvím. Koneckonců, dnes Ruská federace, zejména její evropská část, je největší evropskou islámskou zemí, když nebudeme počítat Turecko, protože tam žije 20 milionů muslimů. Většinou v Povolží a v evropské části. Přiznám se, že v době, kdy jsem v Rusku pracoval jako velvyslanec, jsme jako republika měli poměrně dobré obchodní vztahy třeba s Tatarstánem.“

Pevná ruka výhodou(?)

Tam podle Bašty byly vztahy určovány silou z Moskvy. „Ono to začalo už pádem Kazaně za vlády Ivana Hrozného, kdy tam zbořili mešitu a až do konce Sovětského svazu se tam nesměla postavit nová,“ zabrousil letmo do historie Bašta. „Teprve po roce 1991 to Tatarům povolili, ale s jedinou podmínkou – minarety nesmějí být vyšší než pravoslavný chrám, který byl postaven na místě mešity, kde stojí dodnes. Takže oni tu mešitu postavili na druhém konci náměstí, aby byla naprosto jasná koexistence dvou náboženství. Tataři se označují jako státotvorný národ Ruské federace. Než nastal exodus z Ukrajiny do Ruské federace, Tataři byli druhým nejpočetnějším národem v Ruské federaci – bylo jich přes deset milionů. Žádné problémy s terorismem či islámským fundamentalismem domácího původu nebyly. Vždy to byla záležitost wahábbismu, který tam byl importován. Dokonce i dnes, když jsem sledoval, jak to v Ruské federaci vypadá s původci terorismu, se většinou jednalo o lidi, kteří jsou ze střední Asie. Nikoliv místní. Zdejší národy tam prošly nejdříve judaismem v rámci Chazarské říše, ale část z nich zůstala pohany. Pak tam přišel islám, nestačil se zakořenit a velice rychle nastala expanze ruského pravoslaví, která se projevovala nejdříve destrukčně, pak se ustavila mírová koexistence těchto dvou náboženství v rámci jednoho státu, která de facto funguje dodnes,“ uvedl Jaroslav Bašta. V závěru svého krátkého expozé dodal, že zajímavé bylo vzdělávání kleriků v době Sovětského svazu – na celém území jsou to sunnité – školy prý měli v Teheránu.

Kdo koho převyšuje

Milan Syruček k tomu dodal, že v současné době se v Ruské federaci staví nejvíce mešit v Evropě. „Znám řadu konkrétních vesnic a městeček, kde žije smíšené obyvatelstvo, tedy křesťané a muslimové, a kde dělají společnou sbírku, aby se tam postavila mešita, když už tam stojí pravoslavný kostel. To je dosti ojedinělý jev.

Bašta se poté obrátil na profesora  Kropáčka  s otázkou, proč se nemluví o tomto mírumilovném příkladu koexistence. „Pokud jste hovořil, že se v tisku o tomto nepíše, tak bych upozornil na jedno jméno, které všichni budete znát – Petra Procházková, která zná to prostředí. Islámskou problematiku nikdy nestudovala, ale ví o ní nesmírně mnoho na základě svého hlubokého lidského přístupu k jiným lidem. Ona je takovým vzorem tolerance,“ uvedl arabista za nesouhlasného šumu v sále. „Pokud jde o šíity, na území bývalého Sovětského svazu je šíitský – a to se málo ví – Ázerbájdžán. Nebýt toho, že jim Stalin přikázal psát svůj jazyk azbukou a že jsou šíité, tak by vlastně byli Turci. V podstatě to je jako dnešní čeština a slovenština. Islám v Ázerbájdžánu, který je pod diktaturou otce a syna Alijevů, což už je jméno výrazně šíitské, tak tam je islám vnímán výrazně mírně, protože důležitější jsou jeho mocenský styl a kaviárová politika vůči západní Evropě,“ uvedl na adresu tvrdého režimu, se kterým se relativně přátelí EU, Kropáček.

„Co říkal pan Bašta, je významné. Při přemýšlení o Evropě jakoby vypouštíme Rusko. Nedíváme se na to de Gaullovýma očima. A k těm podmínkám, aby Tataři stavěli mešity nižší než kostely, to je imitace muslimské tolerance vůči křesťanům, která měla většinou tuto diskriminační podmínku. Pokud je dovoleno stavět křesťanské kostely. Mimochodem, nyní se staví obrovský kostel 40 kilometrů od Káhiry. Ale to je dáno osobním postojem Fatáha Sisího (prezidenta země – pozn. autora). Prostě křesťanská stavba nesmí být vyšší než muslimská.“

„Masaryk podnikl několikatýdenní cestu z Egypta do Jeruzaléma. O tom se málo ví,“ podotkl někdo z přítomných. Syruček zareagoval, že v  roce 1921 to byla soukromá a v roce 1927 oficiální návštěva Masaryka jako prezidenta Československé republiky do Palestiny a budoucího státu Izrael.

Politici přispívají k fóbii a oškliví Češi

Poté se rozhovořil profesor Kropáček: „S migrací je to svízelná otázka. Kloním se k těm, kteří se na to dívají tak, že je především potřeba vycházet jako křesťané… Člověk by se měl snažit, a to platí i o našem vztahu k muslimům. Když se otec kardinál zmiňuje, že přijímat křesťany není problém, tak já i k přijímání muslimským imigrantům, je třeba neztrácet vlastní lidskou a křesťanskou tvář. To předporozumění. Je tam určitě bezpečnostní aspekt, na který se nesmí zapomenout. Ale je tam také ten lidský. Ten diskus, který panuje v českých médiích a na kterém se vezou někteří politici a celé politické formace, to je diskus jednostranné nenávisti k něčemu, čemu vůbec nerozumějí, o čem nic nevědí a jenom vědí, že lidé se bojí a ten jejich fóbický strach jim může nahánět potřebné politické body. To je otřesné!“ zděsil se panelista. „Je třeba zlepšit obecný diskus, že bezpečnost musí být hlediskem, ale kvóty, to byla nešťastná formulace ze strany Evropské unie. Ale myšlenku, že někteří ti skutečně si zasluhující svou sociální situací a motivací svého odchodu z válečných bojišť na Blízkém východě, kteří si zasluhují azyl, ti by měli být. A pokud jsou již na evropské půdě, ti by měli být přijímáni. S bolestným vědomím, že jsem menšinovým hlasem české společnosti,“ posteskl si následně. „Když se na nás obracejí země jako Itálie nebo Řecko s prosbou pomoci, měli bychom mít dostatek odvahy a lidskosti, abychom začali brát skutečně seriózně některé postavy a osobnosti. Mohou to být děti, ženy, nemusejí to být takzvaní Slušní lidé z Brna s potetovanýma rukama.“ Na to bylo slyšet povzdech jednoho přítomného v prvních řadách. „Neměli bychom je hned předem odsuzovat a říkat, že nikoho nepřijmeme. To je ošklivý rys současné české oficiální rétoriky.“

Sociální Afghánci

Další přítomný bývalý novinář Mladé fronty Dnes zavzpomínal na rok 1987 kdy byl v Afghánistánu po sovětské invazi a nastoupil Babrak Karmal, který měl vztahy k naší republice. „Zavedli mě i k nejvyššímu afghánskému duchovnímu. Bylo to velice vlídné sociální učení. Byly tam takové prvky jako vnímání odpovědnosti vůči členům obce, že není možné ponechat někoho v chudobě nebo v nemoci. To jsem znal ze staré literatury a měl jsem pocit, že jsme přišli o některé středověké hodnoty, které byly velice cenné, život se tím rozvrátil a tam se to zachovává. Ta konzervace něčeho, tam jsem ji viděl… Tak jsem nevěděl, je to exportní verze islámu, je to propaganda. Říkal – Afghánci se ubránili Britům, je to svobodomyslný národ a víra mu pomáhá… Tam nebyl skoro nikdo v souladu s vládní linií, ani vláda samotná. Ale to vlídné pojetí, sociální a soudružné…,“ podělil se se svými pocity.

Změna z roku na rok…

„Já bych se zastal situace, které tu vznikla. Skutečně, v médiích je oboustranná demagogie. Tam opravdu není rozumný přístup. Ale rok 2015 – přístup EU a těchto institucí totálně selhal,“ konstatoval kardinál Duka za potlesku a výkřiků „Ano!!“ v sále. „Selhání paní Merkelové – ona by měla z toho vyvodit politické závěry. Ona porušila veškeré zákony své země. Ona vyvolala fanatickou antireakci. Proč se toto neřeší i v našem prostředí? Hovořil jsem s většinou islámských velvyslanců. Od roku 2011 jsme měli dvakrát do roka oběd, a to buď na některé islámské ambasádě, nebo v našem domě. Zpočátku, do roku 2015, to skutečně byla diskuse,“ zavzpomínal na nedávné doby Duka. „Když nás hostila indonéská velvyslankyně, a dovolte mi to trochu odlehčit, dělali jsme si legraci, jak nás ty dámy přijmou. Budou s námi sedět u stolu? Jak to budou jíst, jestliže budou mít burku. Bude alkohol, nebude alkohol? Dámy seděly s námi u stolu, pily džus. Pili velvyslanci, a dovolte mi tuto poznámku – a pak byla řada velvyslanců z bývalých sovětských republik, a ti na rozdíl od těch dam neměli džus, ale čirou kapalinu,“ glosoval za smíchu publika Duka. „To nebyla há dvě o…,“ poznamenal Milan Syruček s odkazem na to, že skutečně o čirou, pramenitou vodu jaksi nešlo…

„Tady byla prostě normální diskuse. V roce 2015 jsem vyslechl hodinový útok kuvajtského mladého velvyslance. Byl jsem skutečně překvapen. Další útok šel z dalších arabských zemí – jedna dáma, kterou nebudu jmenovat, spustila – jak to že se ve školách neučí islám, jak to že nemáme v armádě a ve věznicích islámské duchovní,“ posteskl si kardinál Duka. „Od té doby jsme se nesešli. Přičemž rok předtím jsme dokázali debatovat o šaríi, o problémech, a oni to přiznávali. Byla tu egyptská velvyslankyně, tu považuji za nejvzdělanějšího velvyslance, se kterým jsem se tu setkal, jak znala křesťanství. Ona byla liberální vyznavačka islámu. „Nemůžeme prý říci – vaše řešení je dobré a naše špatné, nebo naopak. Musíme hledat určitou rovnováhu, abychom vůbec dokázali žít, protože bez státu nemůžeme žít.“

V Německu se prudce přiostřuje…

„Do této situace přišla migrační krize. Je potřeba pomáhat na místě. Řeknou nám – vy nám kradete lidi, inteligenci. Byl zde kardinál z Nigérie, říkal totéž. Jak to bylo pojato, tak je to katastrofa. Na Lampeduze byli vyšetřováni lidé, kteří zneužili ze 70 procent dotací, které dostali od OSN, EU, to rozkradli…,“ konstatoval Duka. „Všimněme si, že jsme vyvolali obrovskou nenávist. Hovořilo se o tom, že je možná určitá symbióza. Je, ale ne taková. Před pár týdny jsem byl na katolickém sjezdu v Německu. Byli tam profesoři, duchovní. Ti duchovní, kteří v roce 2015 byli pro politiku paní Merkelové, nyní říkají – hrozí ne střet mezi Němci a migranty, ale mezi Němci navzájem. Protože jestliže takový obrovský počet mladých, kteří přišli a odmítají jakoukoliv práci, tak z toho vznikne obrovské napětí. Máme u nás situaci nevyřešenou s našimi Romy. A nejsou jen vinni Rromové. Je vinna také nezodpovědná politika od padesátých let až do dneška,“ uvedl Duka a pokračoval. „Vím, že ve Škodovce potřebují patnáct procent dělníků. A říkají, my potřebujeme zámečníka, soustružníka, frézaře, elektrikáře. Potřebujeme i konstruktéry. Ale kdo to ty nově příchozí naučí. To nemůžete učit anglicky. Jak by mohli pan profesor Kropáček, Mendl a ostatní do Škodovky? To není jen otázka jazyka, ale celé technologie…,“ posteskl si Duka za souhlasných výkřiků „Jistě“.

Opuštěni

„Znám tuto situaci z vlastní zkušenosti. Jak dlouho trvalo slovenské vesnici, kde jsme přestěhovali továrnu, než se obyvatelé sžili s touto civilizací. Jak dlouho to trvalo v Polsku. To jsou nejméně tři generace. A to jsme v jednom kulturním prostředí. V Německu byl nedávno pravnuk císaře Heile Selassie. A on žádal nový Marshallův plán. Tady to řeknu klidně, jestli mne dá někdo do novin, klidně si to zodpovím,“ konstatoval za smíchu přítomných sebejistě Duka. „Po pádu berlínské zdi jak Moskva, tak Washington ztratily zájem o tyto země. Měly k tomu určité důvody. Ty země byly navyklé na pomoc a lidé z nich vám to sami říkají! Ty se rozpadly. Rozpadla se Afrika, na Středním Východě je to ještě složitější. V Sýrii by si měli posypat hlavu popelem a činit pokání všechny země, jak se tam angažují,“ zhodnotil situaci Dominik Duka. 

Víc, než si myslíte…

Poté se svěřil: „Připravili jsme 480 míst, to znamená každé místo pro 10, 15 lidí. Ale někdo musí udělat detenci. Protože zcela jasně – a jednali jsme ze zpravodajskými službami, a to už jsem byl také napomenut,“ uvedl Duka za šumu v sále, „kdy jsem řekl, že tak pět procent tam může být nasazených vojáků Islámského státu. Řekli – deset. Když noviny píší, že tady je dvanáct uprchlíků. To není už lež, ale nonsens. Tady je jich několik tisíc. Nebudu říkat kolik, protože jednou už jsem to naznačil, a bylo zle,“ a zazněl smích z publika. „Ty lidi musíme chránit, protože pomáhali našim vojákům a dalším v misích. A po nich jdou. Prostě nemohou sem přijít všichni. To není jen otázka terorismu. To je otázka politiky, která se musí změnit vůči chudým rozvojovým zemím. Tam musíme směřovat pomoc a je sem zvát na studia. Oni tady povětšinou nezůstanou. Tak jako naši lidé, kdyby byli posláni někam, tak se budou asi vracet. Největší chybu udělala média. To vytrhování dráždivých podsloupečků, když vezmete někomu větu. I prezidentovi jsem řekl – nemůžeš ty bonmoty takto používat…,“ konstatoval za smíchu auditoria Duka. „Musí tu mít politický konsenzus. My jsme přijali půl milionu z bývalého Sovětského svazu. Naštěstí s tím velké problémy nejsou…“

Pak zavzpomínal: „Byl jsem na Václavském náměstí, tam dole, když se křičelo – přijměme milion migrantů. Měli jsme setkání biskupů na téma migrace. Když tam byla slovenská eurokomisařka Záborská. Tvrdil jsem, že jeden milion znamená minus pětadvacet procent mandatorních výdajů na ně. Tak si to uvědomte. Jste připraveni k tomu? Ne že si sem ty lidi pozveme a dopadneme jako ve francouzských nebo německých ghettech. A Francie s tím má velké problémy. Frau Merkel také zčásti uznává, že je to chybné,“ uvedl za neutuchajícího zájmu kardinál.

Pro sicilské mafiány

Muž z přítomných v další části diskuse uvedl, že láska by měla být projevena v místě pobytu. „Když někdo prchá, je to většinou inteligence, která by naopak v té zemi mohla pomoci. A z hlediska humanitárních nákladů stačí jednoduchý příklad. Kilo chleba v Německu stojí zhruba dvě eura, u nás euro. V Jordánsku a dalších bezpečných zemích koupíte za euro asi šest kilo chleba. Takže to znamená, že tam pořídíte mnohem více užitku než tady v Evropě. Na druhé straně, jestliže tato pomoc je podporovaná financemi EU, tak to ukazuje, že pro ekonomy ze sicilské mafie je migrace v tuto chvíli velkým byznysem. Takže budeme podporovat i sicilskou mafii. Možná dojde k tomu, že těm, které jsme vyhnali v rámci Benešových dekretů, budeme humanitárně pomáhat, protože budou prchat,“ zavěštil pochmurně. Syruček na to reagoval: „Organizace pro uprchlíky sama přiznává, že se k těm postiženým dostává zhruba jen deset patnáct procent. Ostatní jde na aparát, který kolem toho působí.“ Další muž ze sálu konstatoval: „V roce 2017 se ve třech spolkových zemí Německa narodilo 70 procent muslimských dětí. Za dvacet let budou mít generaci muslimských Němců. Začala řízená výměna evropské civilizace. EU zradila vlastní lidi.“ Reakcí na to byl silný potlesk.

Moudrost Unie versus Okamurovi partajníci

Profesor Kropáček poté poněkud podrážděně: „Tady se hází nesmyslnými pojmy jako vítači. Jde o lidi, kteří jsou si vědomi svého lidství a křesťanství. K útokům na migranty patří v české rétorice také útočit na EU, která je nepochybně velmi těžkopádná, to je dáno její podstatou, ale bude se muset postupně zlepšovat.“ K Marrákešské deklaraci v závěru diskuse pak řekl: „Je to velice moudře koncipované. Ukazuje to, že EU přestává být zmatená, jak se ukázalo v roce 2015, a nalézá reálné cesty. A na naší scéně, přestože jsme se k tomu přihlásili, jsou některé elementy, které o tom nevědí vůbec nic, musím je označit za pitomé, z Okamurovy partaje. Začaly vznášet úplně nesmyslné kritiky,“ uvedl vášnivě za nesouhlasného šumu v sále, „… které svědčí o tom, že nerozumějí ani textu, který mají před sebou.“