Pro mnoho lidí je záhadou, jak se mohl bohatý newyorský realitní magnát stát populistickým hrdinou dělnické třídy. Trumpova podpora u bílých Američanů z chudších poměrů a bez vysokoškolského vzdělání zcela proměnila Republikánskou stranu. Podle průzkumů se nyní k dělnické nebo nižší třídě hlásí více republikánů než demokratů. A bílí voliči bez vysokoškolského vzdělání, kdysi hlavní voličská skupina demokratů, zůstávají klíčovým prvkem Trumpových snah o znovuzvolení.

Trump sice dobře rozpoznal, o jakou skupinu obyvatel se má při své politice opřít, ve skutečnosti ale jen využil desítky let trvajícího směrování Demokratické strany, která je orientovaná na vysokoškolsky vzdělanou střední třídu s liberálním smýšlením, v jednoduchosti je orientovaná na „elity.“ Tato transformace demokratů přitom začala už v 80. letech, konkrétně v rámci demokratických primárek v roce 1984 a kandidatury coloradského senátora Garyho Harta a také nástupu nové vlivné skupiny obyvatel, tzv. yuppies.

Právě tehdy se přesunula pozornost Demokratické strany od dělnické třídy ke vzdělaným liberálním voličům, které dnes nadále reprezentuje, a to vytvořilo prostor pro Trumpa, aby demokraty označil za elity mimo dosah a odlákal od nich bílou dělnickou třídu. Ve skutečnosti nebýt yuppies 80. let a způsobu, jakým se posunuly americké politické strany, moderní republikánská strana s heslem Make America Great Again by možná nikdy nevznikla. Píše o tom ve své nové knize a pro bruselský list Politico spisovatel Tom McGrath.

Na začátku roku 1984 se v Americe již několik let nenápadně vytvářel fenomén yuppie. Téměř deset let se v městských čtvrtích po celé Americe usazovala malá, ale výrazná skupina lidí z období baby boomu – dobře vzdělaní absolventi vysokých škol, kteří často pocházeli z nejelitnějších škol v zemi. Byli rozčarováni aférou Watergate a válkou ve Vietnamu, otřeseni těžkou ekonomickou situací na konci 70. let, opustili svůj idealismus a soustředili se na vlastní úspěch. Chtěli si vybudovat úžasnou kariéru, jíst jen to nejlepší jídlo, kupovat jen ty nejlepší výrobky a udržovat si tělo v kondici v luxusních fitness klubech, které se otevíraly po celé Americe.

Tato skupina byla médii označena jako yuppies. Nikdo ovšem nečekal, jak tato stále malá skupina obyvatel Ameriky ovlivní prezidentské volby v roce 1984. Po většinu let 1982 a 1983 byli demokraté optimističtí ohledně svých šancí na znovuzískání Bílého domu. Hodnocení republikánského prezidenta Ronalda Reagana bylo nízké, demokraté si vedli dobře v průběžných volbách a bída ekonomické recese z let 1981–1982 byla stále citelná. Demokraté věřili, že volby v roce 1984 budou referendem o Reaganově ekonomice a že Američané do čela země znovu posunou demokratického kandidáta.

Mondale vs. Hart

Do primárek měl vstupovat jako lídr Walter Mondale, klasický demokrat staré školy, který byl jasným favoritem na zisk nominace; v celostátních průzkumech vedl nad ostatními demokraty o dvouciferný počet hlasů a měl řadu podporovatelů z řad odborů a stranických špiček. Ne všichni však byli ochotni přenechat nominaci Mondaleovi, včetně Garyho Harta, 46letého senátora z Colorada.

Na jednu stranu se Hartovo rozhodnutí vstoupit do volebního klání jevilo jako bláznovství. Jeho jméno bylo téměř neznámé. Nebyl napojen na žádnou celostátní síť příznivců. Byl teprve dva roky po svém druhém senátním období. Hart však věřil, že nastal čas pro kandidáta, jako byl on sám. Podpora pro Mondalea byla sice široká, ale slabá. Zdálo se, že jen málo lidí si opravdu přeje, aby se Mondale dostal do Bílého domu.

Hart se vyznačoval tím, že nebyl tradičním demokratem, ale cítil sounáležitost právě s těmi vzdělanými mladými Američany, kteří v posledních letech zaplavovali americká města. Byl liberální v sociálních otázkách, jako jsou práva žen, potraty a životní prostředí a nebál se zpochybňovat ortodoxii Demokratické strany v otázkách, jako je obrana a ekonomika, kde kladl důraz na inovace a technologie.

Brzy začala Hartova nominační čísla stoupat. Začátkem roku 1984 na volebních shromážděních v Iowě Mondale sice snadno zvítězil s téměř 45 % hlasů, Hart ale skončil překvapivě druhý s 15 %. Jeho výkon byl o tolik lepší, než se očekávalo, že z něj média udělala hlavní téma prezidentských voleb.

O týden později, v primárkách v New Hampshire, Hart zvítězil se ziskem 41 % hlasů, o 12 % před Mondalem. Stal se tak Mondaleovým hlavním soupeřem a následovala lavina reportáží o Hartovi. Mondaleův tábor zpočátku Harta ignoroval. Když však v následujících týdnech Hart prudce rostl – vyhrál v Maine, Vermontu a Wyomingu, Mondaleovi asistenti začali Američany přesvědčovat, že Hart není autentický demokrat.

Poukazovali na jeho omezenou přitažlivost pro tradiční demokratickou základnu, bílou dělnickou třídu. Hart byl totiž kandidátem bohatých mladých vzdělanců, byl kandidátem yuppies. Všichni psali o tom, že Hartova kampaň se zvedla díky podpoře mladých yuppies, kteří nechtěli mít nic společného s demokraty ze staré školy, jako byl Mondale. „Jsme poměrně sofistikovaní, vzdělaní a sečtělí,“ řekla jedna mladá žena z Connecticutu, „a myslím, že právě ty Gary Hart oslovuje.“

Například na Floridě Hart zvítězil mezi mladými voliči, absolventy vysokých škol a těmi, kteří vydělávají 50 000 dolarů ročně a více. „Oslovuje lidi, kteří vyrůstali s Vietnamem a Watergate,“ uvedl mladík, který pracoval v bankovnictví. „Myslím, že tyto události v mnoha mladých lidech vypěstovaly cynismus, a Hart představuje pokus tento cynismus řešit a překonat,“ uvedl.

Podporovat Harta navíc bylo pro tyto mladé intelektuály módní a signalizovalo to, že nepatří do mdlého, středostavovského světa svých rodičů. „Jsme součástí nové generace a lidé nechtějí opakovat to, co už bylo,“ řekla jedna mladá žena, která pracovala v reklamě. „Establishment je republikánský a dělnická třída je demokratická a být nezávislý je mnohem víc cool.“

Byl to nástup nové éry. Yuppies totiž disponovali netypickým bohatstvím a vlivem. V politické rovině podporovali rovná práva, svobodu volby v otázce potratů, byli proti diskriminaci homosexuálů v zaměstnání. V jiných otázkách však byli konzervativnější nebo více zahledění do sebe. Méně než jiné věkové skupiny se obávali nezaměstnanosti a více se přikláněli k dalším škrtům ve federálních výdajích. Pokud jde o otázky sociálního zabezpečení, méně často než starší demokraté podporovali programy na udržení příjmů.

V průběhu roku spolu Mondale a Hart bojovali o voličské hlasy a vlastně také o duši Demokratické strany. Rozdíly mezi Mondalem a Hartem v politických názorech, zejména v ekonomických otázkách, byly příznačné.

Když přišla řeč na miliony dělníků ve výrobě, kteří v posledních letech přišli o práci, Mondale prohlásil, že země musí přehodnotit svou obchodní politiku, aby tato pracovní místa mohla být chráněna; Hart naznačil, že taková pracovní místa se už nikdy nevrátí, a obhajoval rekvalifikaci dělníků. V otázce finanční pomoci, kterou federální vláda před několika lety poskytla společnosti Chrysler, Mondale řekl, že to byla přesně ta správná věc, protože zachránila mnoho dobře placených pracovních míst v odborech. Hart to označil za chybu a řekl, že vláda by měla podporovat nové technologie a nová odvětví, a ne podporovat společnosti v potížích v umírajících odvětvích.

Souboj trval několik měsíců a Mondale nakonec počátkem června nashromáždil dostatek delegátů, aby si zajistil nominaci. Přesto, i když Mondale v této bitvě zvítězil, mnozí měli pocit, že on a jeho příznivci možná nevyhrávají širší válku, která se odehrávala. Hart přesvědčivě ukázal důležitou věc, rostoucí slabost starých demokratů, kteří se brzy stali jen minulostí.

V průběhu kampaně bylo stále jasnější, že mnozí z baby boomers, kteří byli tak nadšeni Hartovou svěží vizí, jsou v případě nominace Mondala připraveni volit Reagana. V průzkumu mezi voliči ve věku 18 až 34 let, kteří vydělávali více než 25 000 dolarů ročně, vedl Reagan v přímém souboji s Mondalem o 24 procent.

Klíčový byl ale Reaganův přístup k ekonomice. Vysokoškolsky vzdělaným mladým profesionálům se v posledních čtyřech letech dařilo lépe než většině ostatních a sedm z deseti z nich věřilo, že Reagan má větší šanci než Mondale, že se jim bude i nadále finančně dařit lépe. V den voleb prezident stoupal, nakonec zvítězil ve 49 státech a porazil Mondalea o 17 milionů hlasů. Bylo to druhé největší vítězství v americké historii. To ukázalo na klíčový vliv yuppies.

Proměna Demokratické strany 

Obrovské Reaganovo vítězství Demokratickou stranu poznamenalo a přesvědčilo zejména mladší generaci lídrů, že profil strany – jako domova pracujícího lidu, odborů a obchodního protekcionismu – již není receptem na volební úspěch. Pokud chtěli prosperovat, museli se podle nich více vydat směrem, který jim ukázal Gary Hart a yuppies.

V roce 1992 se této frakci strany splnilo přání, když byl nominován a zvolen Bill Clinton, nejen centrista, ale i baby boomer, který získal vzdělání na univerzitách Yale a Oxford, tedy první yuppie prezident. Clinton v úřadu prosazoval program, který do značné míry upřednostňoval přání vysokoškolsky vzdělaných odborníků před přáními dělnické třídy. Podepsal reformu sociálního zabezpečení a dereguloval finanční průmysl, čímž zvýšil moc a zisky Wall Street.

Demokraté se mezitím stále více stávali stranou vysokoškoláků. Na konci 90. let mělo vysokoškolský titul méně než 25 % demokratů, zatímco u republikánů to bylo 30 %. Do roku 2010 však podíl vysokoškolsky vzdělaných demokratů vzrostl na téměř 35 % a v roce 2020 to bylo téměř 50 %. Naproti tomu podíl vysokoškoláků v řadách republikánů se sotva pohnul a dnes se stále pohybuje kolem 30 procent.

Ačkoli byli v zemi v menšině, vzdělaní lidé z období baby boomu, kteří se dostali do popředí v první polovině 80. let, se stali vládnoucí třídou Ameriky. Jejich základní politická filozofie – liberální v sociálních otázkách, konzervativní v ekonomických – dominovala po celá desetiletí, přičemž podpora homosexuálních sňatků a práva na potrat rostla současně se snižováním daní a zvyšováním globalizace.

Co se týče zbytku Ameriky? V polovině osmdesátých let se jejich údiv nad yuppies přetavil v hlubší odpor k tomu, čemu se začalo říkat „elity“, a v mnoha ohledech byl pochopitelný. V roce 2016 kontrolovaly rodiny na vrcholu ekonomické pyramidy 79 % veškerého amerického bohatství.

Ironií osudu to byl Donald Trump – když už ne sám yuppie, tak alespoň chodící symbol lesku a nadbytku 80. let – kdo si všiml politické příležitosti a přesvědčil mnoho Američanů z dělnické třídy, že je na jejich straně. Značná část z nich věřila, že mluví jejich jménem, na rozdíl od elitářské Demokratické strany. Demokraté se v posledních letech snažili získat zpět dělnickou třídu, ale nadále bojují s vnímáním strany jako elitářské. Po tolika letech zanedbávání dělnické třídy je to pochopitelné.

Co se týče Garyho Harta? Jeho skvělý výkon v roce 1984 z něj udělal jasného favorita na demokratickou nominaci v roce 1988 – dokud se v médiích neobjevila aféra s jeho mimomanželským poměrem, která mu zlomila vaz. Přesto Hart posunul směrování své strany i celé země na desítky let dopředu.