Česká zahraniční politika podle Lukáše Visingra páchá jednu chybu za druhou právě proto, že si nedokáže připustit, že střední Evropa vždy bude zónou, o kterou se budou velmoci přetahovat, a bude jim celkem jedno, že profesor Petr Fiala chce patřit na Západ.

Druhým zásadním problémem českých expertů na zahraniční politiku je, že stále podléhají idealistickému liberálnímu pohledu na mezinárodní politiku. „Ten se však ve skutečnosti nikdy neukázal jako reálně funkční, a jestli někdy vznikal opačný dojem, tak to bylo jedině díky tomu, že to zrovna vyhovovalo zájmům velmocí,“ dodává Visingr v narážce na sebedojímací vzpomínky některých politiků na idealistickou „havlovskou“ diplomacii devadesátých let.

Toto snění mnohým (a výjimek je prý jen pár) znemožňuje realistický pohled, vycházející ze zákonů geopolitiky. Ty přitom nepředstavují žádné vystrčilovské „počítání grošů“, ale objektivní a pevně dané faktory, formující mezinárodní vztahy. Například rozlohu země, její populaci, přírodní podmínky.

Ne však ideologie nebo osobní sympatie, o kterých naopak rádi mudrují zastánci idealistického pohledu. Ideologie v určitých případech musí být zohledňována, zejména u zemí s totalitními sklony. Na druhou stranu mnozí dnes docházejí k závěru, že třeba v SSSR byla ideologie marxismu-leninismu v mezinárodních vztazích jen zástěrkou pro klasický a totálně geopolitický ruský imperialismus.

„Neštěstí většiny západních zemí spočívá v tom, že vůdcové jiných mocností (zvláště Ruska a Číny) tohle chápou, zatímco většina západních politiků (čest pár výjimkám) se v tomto chová zoufale diletantsky,“ píše Visingr. A tím se dostává ke „geopolitickému“ rozboru světové pozice České republiky.

Napřed ale vysvětluje, že i Evropská unie je řízena geopolitickými zájmy, i když se často tváří zcela jinak. „Velmoci se vždy snaží o expanzi svého vlivu a všechny země se snaží o zajištění své bezpečnosti a prosazování svých zájmů. Tak to bylo, je a bude. Zájmy jsou v podstatě racionální, takže by se i zahraniční politika měla dělat rozumem, tedy na základě faktů, nikoliv dojmů, emocí a ideologií,“ uzavírá obecný výklad Lukáš Visingr.

Idealistická politika podle něj vede k přimknutí k jedné či dvěma mocnostem a nadávání na všechny ostatní. Takový omezený pohled ale spolehlivě napáchá více škod než užitku. To bychom si měli odnést už od Edvarda Beneše a jeho obdivu k Francii a Velké Británii.

„Rok 1968 poté celkem jasně ‚korunoval‘ české zkušenosti s politikou velmocí, protože pokud se někdo (naivně) zeptá, proč nám Západ nepomohl, je to prosté: Západ akceptoval rozdělení sfér vlivu a nechtěl se angažovat v něčem, co bral jako problém Moskvy. Troufám si hádat, že kdyby analogická situace nastala v nějaké zemi NATO, pak by Kreml asi postupoval podobně,“ myslí si analytik.

Realistický pohled začíná od toho, že si otevřeně řekneme, kde se nacházíme. Ve střední Evropě se historicky střetávají zájmy Německa a Ruska. A je zcela jedno, kdo v oněch zemích zrovna vládne. V globalizovaném světě ale nemůžeme opomenout ani velmoci, které v minulosti o střední Evropu zájem neměly.

Čína v rámci svého hospodářského vzestupu intenzivně buduje styky s Evropou i Afrikou, přičemž jejími hlavními zájmy jsou zdroje surovin a exportní trhy. Čína například patří mezi největší investory na Ukrajině. A to se pochopitelně nelíbí Rusku, které mělo v těchto oblastech historicky významný vliv. Mezi těmito velmocemi lze v budoucnu očekávat konflikt o vliv v mnoha oblastech od Černého moře až po střední Evropu.

CELÝ KOMENTÁŘ ZDE

A pak jsou tu samozřejmě USA, stále ještě globální supervelmoc, mající své zájmy ve všech částech světa. Pozornost USA se však v poslední době odvrací od Evropy směrem k Pacifiku a Asii. Především proto, že tamní střet s Čínou je pro ně skutečně zásadní, zatímco přetahování s Ruskem ve středu Evropy Washingtonu skoro nic nepřináší. Účast USA v Evropě bude čím dál víc spíše symbolická.

„Doba, kdy Američané chránili Evropu, zatímco Evropané jim za to nadávali, zkrátka skončila. Doník Trump prostě jen rázně vyjádřil to, co většina Američanů cítila už dávno, a nezdá se, že by to Ospalej Joe hodlal nějak zásadně měnit,“ zhodnotil Visingr.

Podobně je otázkou, jak velký zájem o nás budou mít západoevropské velmoci, které se čím dál více noří do vlastních problémů, třeba s rostoucími muslimskými komunitami. Od těch také nelze čekat velkou ochotu stát za Českou republikou.

Zbývá nám tedy jen přátelství s Ruskem nebo Čínou? Pokud jde o Moskvu, měli bychom si realisticky přiznat, že Rusové nás vždy budou chtít nějakým způsobem kontrolovat. Čína, jako světová supervelmoc, musí stejně jako USA mít své zájmy všude.

„Správná odpověď zní tak, že je nutno budovat pragmatické vztahy se všemi velmocemi, avšak na žádnou příliš nespoléhat. Je třeba využívat sporů velmocí ve svůj prospěch a ‚manévrovat‘ tak, abychom od nich získali maximum, aniž by to vedlo k přílišné závislosti na nich,“ shrnuje expert.

A právě to je ona „politika všech azimutů“, za kterou se tolik posmívají Miloši Zemanovi. Pragmatickému realismu se můžete smát jako cynickému oportunismu, jenže světová scéna tak zkrátka funguje. Pokud chceme mít skutečnou svobodu rozhodování, jinou možnost než budovat dobré vztahy se všemi jednoduše nemáme.

Snaha dobře vycházet ale neznamená servilitu. A největší slabinou české zahraniční politiky je právě tato neschopnost říci jednoznačné „ne“. „Příkladem by nám v tom měl být opět Izrael, protože Izraelci se sice umějí mezi sebou pořádně hádat (stačí sledovat jejich politickou scénu), nikdy však nepřipustí vnější vměšování do své zahraniční a bezpečnostní politiky, a reagují vskutku ‚žárlivě‘, pokud to někdo zkusí,“ doporučuje pro příklad.

Český způsob jednání je potom zcela opačný a Visingr sám jej vyjadřuje bonmotem: „Jestliže se chováme jako hadr, nemůžeme se divit, že s námi vytírají podlahu.“