Svůj dnešní projev v Míčovně Pražského hradu začal těmito slovy: „Zažíváme nejdelší období míru v naší historii. Ale do budoucnosti nemůžeme pohlížet bez obav.“ Zmínil například podvazování životů kvůli covidové pandemii, sociální inženýrství, které mění svět, lidmi, kteří se snaží nějakým způsobem měnit to, co vybudovali naši předkové. Proč tolik skepse v den, kdy si připomínáme jakousi svébytnost, samostatnost, v den státního svátku? „Já jsem v tom svém projevu přece jen tyhle věci také zmínil a také o nich mluvil. Ale myslím, že cítím velmi silně, že stojíme na další křižovatce. Nepovažuji to za prázdnou frázi, která se hodí vždycky. Svět, jak se dneska vyvíjí, je strašlivým neštěstím, aspoň v mých očích. A trápí mě to,“ sdělil Klaus. 

A nepotřebují lidé v této době slyšet víc naděje? „Neporovnávám situaci v Somálsku, v Mali a Nigérii s Českou republikou. To myslím, že není to téma, které bychom měli. My se porovnáváme dnes s tím, co vypadalo nesmírně nadějně před těmi třemi desetiletími a také dlouhou dobu, minimálně těch 20 let, směřovalo kupředu, a najednou ta karta se prostě obrátila. A obrací. A já obviňuji ty, kteří se tváří, že to nevidí, pod heslem: Pojďme být optimističtí, tak ty já obviňuji, že se nedívají pořádně, nesledují tu situaci, a to já musím zásadním způsobem odmítat. Prostě nemůžeme mít pocit, že jedeme na Titaniku a že je všechno v pořádku. Já si myslím, že se blížíme k nějakému velmi nepříjemnému skalisku,“ dodal.