„Dřívější dvojpolární svět se rozpadem Sovětů stal světem jednopolárním, americkým, kde se zdálo, že už nebude nic, co nás překvapí. Tak to bylo šest sedm let a pak nás jako vždycky dohnala realita a před našima očima se nám tento svět mění na multipolární. Namísto toho, abychom měli dva velké imperiální celky, nám vzniká pět, šest, sedm – do teď nevíme, kolik jich vlastně bude – regionálních center moci,“ uvedl v úvodu svého vystoupení Hynek Kmoníček.

„Vývoj“ čínské diplomacie

„Před dvaceti lety jsem měl problém objevit čínského velvyslance v Praze. Když jsem jej objevil, tak jsem měl problém jej rozmluvit, a když jsem jej rozmluvil, tak byl problém, aby mně něco řekl. A když něco řekl, tak to bylo obtížné, aby to byla odpověď na moji otázku, protože na nic názor neměl. A to byla jeho instrukce. O deset let později již nebyl problém najít takového velvyslance, a když se jej člověk zeptal na národní zájem například v Kolumbii, tak už byl státní zájem a bylo na to stanovisko. A dnes nás ti diplomaté vyhledávají sami, aby nám sdělili, jaký je jejich názor,“ popisoval situaci host z Hradu.

„Kromě Spojených států a státu-nestátu nazvaného Evropská unie tedy vznikají další centra moci, která spolu ekonomicky, ale částečně i bezpečnostně budou soutěžit,“ pokračoval dále Kmoníček. Podle něj je pro nás v tomto procesu podstatné, abychom byli součástí jednoho z těch center. Z geopolitického pohledu má desetimilionový stát zhruba velikost New Yorku nebo dvou indických měst. „Z vědomí si vlastní velikosti víme, že jsou v zásadě tři technické možnosti. Buďto můžeme být součástí nějakého regionálního centra, nebo můžeme být na jeho hranici a být pohraniční stát, což není nikdy moc výhodné, a ta nejstrašnější verze je, když jste stát nárazníkový, čili jste vždy mačkáni dvěma regionálními mocnostmi. Ano, mluvím třeba o Ukrajině.“

Zásadní: Kdo sedí v Kremlu…

„Když v Americe přednáším, tak bývá první dotaz, kde vlastně jste. Někteří uvádějí, že jste střední Evropa, někteří že východní… A já odpovídám, že toto je centrální otázka české existence. A ten, kdo na ni odpoví, nejsme my, ale geopoliticky ten, který zrovna sedí v Kremlu,“ pokračoval Kmoníček za velké pozornosti přítomných studentů. „Pokud je Rusko součástí Evropy, pak jsme Evropa střední. Pokud Rusko nemá žádné evropské aspirace a už je to Asie, stáváme se východoevropskou hranicí. V mnohapolárním světě můžeme být součástí jen jednoho regionálního centra, což je v našem případě EU.“

Druhý proces, který na světě probíhá, je podle dlouholetého diplomata Kmoníčka multikulturnost. „Když se podíváte na současný svět, zjistíte, že jsou v něm jenom tři typy států – státy, ze kterých se utíká, státy, do kterých se utíká, a státy, ze kterých někteří utíkají a jiní do nich zase utíkají. A to je Česká republika, ale třeba i USA. Výsledek je tedy jasný. Když vidíte tento pohyb obyvatel, tak vidíte, že se vám ve světě vytváří společnosti buďto multikulturní, nebo monokulturní. Česká republika si tím prošla, protože za dob své mnohasetleté historie jsme byli multi-kulti stát. My jsme byli stát česko-německo-židovský, přičemž to židovské obyvatelstvo se považovalo za německé až do druhé světové války,“ pokračoval dále Kmoníček. Podle něj jsme po tisíci letech své existence relativně majoritně monokulturní stát a takových je na světě poměrně málo. Ti, kteří jsou takoví, mají proto své historické důvody – Japonsko, protože jsou to ostrovy, Korea – protože je to poloostrov. Pokud státům chybí geopolitická pozice, dostávají se do pohybu. A tak vznikly multikulturní Spojené státy, Austrálie, Kanada.