„V roce 2024 dokonce Rusko zahájilo trestní řízení proti padesáti politikům a úředníkům z České republiky, Estonska, Litvy, Lotyšska a Polska za likvidaci pomníků sovětským vojákům. V České republice jsou to bývalý starosta Prahy 6 Ondřej Kolář a jeho nástupce ve funkci Jakub Stárek kvůli odstranění pomníku maršála Koněva. V případě odsouzení jim hrozí v Rusku pětileté odnětí svobody. Historie propagandistického artefaktu tedy není zdaleka uzavřena,“ píše se v knize Koněv – Sovětský maršál a jeho pražský pomník, kterou nedávno vydalo Muzeum paměti XX. století. Tak si v ní pojďme zalistovat...

Odbojní autoři

Předem je však nutno zmínit, že knihu Koněv – Sovětský maršál a jeho pražský pomník napsali společně Petr Blažek a Jiří Fidler. První historik je ředitelem Muzea paměti XX. století, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů, je členem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Nicméně byl také před prezidentskými volbami velkým kritikem Petra Pavla, když dokazoval, že jeho příběh neodpovídá skutečnosti.

„Za velmi problematickou považuji především jeho příslušnost k vojenské rozvědce. Petr Pavel v roce 1988 nastoupil do jedné z nejvíc utajovaných částí armády. Zpravodajský institut byl založen na začátku sedmdesátých let pro přípravu vojenských rozvědčíků. A to jak takzvaných nelegálů, tak pracovníků rezidentur Zpravodajské správy Generálního štábu (ZS GŠ) po celém světě,“ řekl třeba webu Novinky.cz. Později ale tato kritika kvůli „normalizaci vztahů“ ustala.

S druhým ParlamentníListy.cz vedou a často zveřejňují rozhovory, které si postupem času naši čtenáři velmi oblíbili díky jejich pravdivé a pronikavé kritice poměrů. Vojenský historik Jiří Fidler je autorem desítek knih a překladů. V nedávné době mu vyšla kniha Symbol Ludvík Svoboda, ale hlavně napsal biografii Koněv: Osvoboditel, nebo okupant?, což je jediná česká komplexní kniha o Ivanu Stěpanoviči Koněvovi.

K tomu v ParlamentníchListech.cz zmínil: „Koněvovu biografii jsem opravdu před čtvrtstoletím napsal. Nakladatel na knize neprodělal, ovšem bestsellerem se nestala. Teprve po deseti letech byla využita desítkami kolegů i ‚kolegů‘, kteří se začali k oné osobě vyjadřovat jako údajní experti. Přitom prakticky všichni používali pouze pečlivě vybrané výňatky, jimiž dokazovali to či ono. Málokdo však přiznal, kde ke svým informacím přišel. Zvláště někteří patentovaní vykladači moderních dějin a tvůrci různých vysvětlujících tabulí tuto knihu vykrádali zcela bez skrupulí. Proto jsem se knihu rozhodl vydat znovu, a musím říci, že si ji koupilo více čtenářů než před oním čtvrtstoletím.“

Kontroverzní Koněv

Fidler proto sepsal první část publikace Koněv – Sovětský maršál a jeho pražský pomník, tedy jakýsi jeho zhuštěný životopis. Předtím ještě historik Jan Kalous v předmluvě také napsal: „I přesto v české společnosti stále zaznívaly hlasy (částečně snad z neznalosti), které opakovaly nánosy komunistické propagandy, přimlouvaly se za zacházení se sochou jako s předmětem, kterému přísluší nějaká forma piety, nebo horovaly za nalezení východiska například ve formě směny: my vám sochu, vy nám vakcíny. Tyto názory ale pominuly, jednak v důsledku odhalení ruské stopy v kauze Vrbětice, jednak po agresi Ruska vůči Ukrajině.“

A pak už o Koněvovi Fidler. Podle něj šlo o oslavovaný, ale nenaplněný symbol, který se omezoval na konec války ve středoevropském prostoru v květnu 1945. Nicméně nikdo ho vlastně moc neznal. Pocházel ze severního Ruska. Na první školu – vesnickou trojtřídku – chodil díky podpoře strýce. V roce 1916 byl odveden do armády, ale do bojových akcí v rámci první světové války se nezapojil. V roce 1917 v Kyjevě spojil svůj život s bolševickým hnutím a zúčastnil se občanské války, kde navázal některé užitečné známosti, například s Klimentem Vorošilovem. V létě 1931 obdržel definitivu jako velitel divize. Roku 1938 byl jmenován velitelem nové 2. armády, čímž se dostal mezi tehdejší vojenskou elitu.

Po německém útoku na Sovětský svaz zaznamenaly jeho jednotky určitý úspěch při útoku na Duchovščino roku 1941. Stal se velitelem Západního frontu, jehož vojska se pak dostala do obklíčení a Koněv byl z funkce odvolán. Nicméně se za něj zaručil generál Georgij Žukov. V říjnu 1941 se díky Žukovovi stal opět velitelem frontu, což přetrvalo do konce války. Zaznamenal i některé neúspěchy, ale i řadu úspěšných operací. Průnik přes Karpaty v září 1944 však skončil fiaskem. V lednu 1945 po obsazení Krakova začal Koněvův front zaostávat za Žukovovým, což bylo vysvětlováno špatným nasazením tankových jednotek.

„Sověti ale zcela pominuli zásadní faktor, jímž byla proměna relativně disciplinovaných jednotek po příchodu na německé území. Sovětští vojáci zde dostali povolení drancovat (oficiálně ‚brát trofeje‘) a vojenské jednotky se náhle proměnily v bandy marodérů. Logistické zabezpečení se zhroutilo, protože nákladní automobily byly využívány k odvozu trofejí do týlu ve velkém. Nebylo rozdílu mezi vojákem a generálem, pouze generálové kradli více,“ líčí v knize Fidler. Berlín následně obsadil se Žukovem a 9. května se jeho tanky objevily v Praze.

Krátce po válce opustil manželku se dvěma dospívajícími dětmi a legalizoval svůj důvěrný vztah z válečných let. O děti se však postaral. Stalin se pak snažil maršála zdiskreditovat, ale narazil na zeď nejvyšších vojenských velitelů. Koněv byl však odsunut na podřadné místo a až po Stalinově smrti se stal velitelem vojenské aliance evropských socialistických států. V roce 1956 brutálně potlačil maďarské protikomunistické povstání a později se podepsal na odstranění Žukova z postu ministra obrany. Následný Chruščovův „tah Koně(ve)m“ znamenal výstavbu berlínské zdi. Na jaře 1968 dorazila do Prahy sovětská delegace s ním v čele poblahopřát Ludvíkovu Svobodovi ke zvolení prezidentem, což však bylo jen záminkou pro průzkum terénu, který vyvrcholil 21. srpna 1968, kdy se do Československa přivalila „bratrská pomoc“. Z několika indicií plyne, že nevěděl, k čemu se propůjčil, ale není to jisté. Maršál Ivan Stěpanovič Koněv zemřel v Moskvě 21. května 1973.

Problematický pomník

Druhý hlavní text sepsal Blažek. Na výstavbu pražského pomníku maršála Koněva byly vypsány hned dvě soutěže, přičemž té první několik let po srpnové okupaci Československa se zúčastnili jen dva zájemci. Komise nakonec vybrala návrh Zdeňka Krybuse s architektem Josefem Saalem, nicméně v hodnocení uvedla, že „autor bude studovat fyziognomii hlavy a zabývat se detailem držení květin a dotvoří ho do působení přirozenosti“. Architektonickému Saalovu řešení se však nedostalo přízně poroty, a tak ho nahradil protežovaný architekt Vratislav Růžička, což pak schválil i Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ).

Slavnostního odhalení monumentu 9. května 1980 se z režimních špiček nezúčastnil jen Gustáv Husák, jenž se právě vrátil z pohřbu jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita. Nicméně stavba byla zkolaudována až dva měsíce po odhalení. Socha následně přežila období odstraňování podobných pomníků po roce 1989. Přibližně od roku 2015 se pomník stal předmětem mnohých konfliktů. Roku 2018 byl opatřen deskami informujícími o osvobození velké části Čech Koněvovými vosky, ale i o potlačení maďarského povstání, řešení takzvané druhé berlínské krize a zpravodajském průzkumu před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Proti textu se dopisem ohradili velvyslanci Ruska, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu a Kazachstánu.

Zmíněný kompromis však nepomohl, takže 12. září 2019 rozhodlo Zastupitelstvo městské části Praha 6 o přemístění sochy maršála Koněva. Po osobní schůzce byla 20. ledna 2020 nabídnuta Muzeu paměti XX. století, které bylo krátce předtím založeno. Třetího dubna byl artefakt přemístěn do skladu uměleckých předmětů Artex Art Save, kde čeká na dokončení stavebních úprav Domu pážat na stálou expozici zmíněného muzea a své převezení na místo. Historická témata spojená s pomníkem dostala nový význam po zahájení ruské invaze na Ukrajinu 24. února 2022. V ruské učebnici historie po roce 1945 pro střední školy, která vyšla v roce 2023 a jejímž spoluautorem je Putinův poradce Vladimir Medinskij se píše: „V Praze byl zničen památník maršálu Koněvovi, který postavili po válce vděční Češi. Koněv dal rozkaz neostřelovat Prahu těžkým dělostřelectvem. Pražská vláda vyjádřila svou vděčnost takto.“

Kniha Koněv – Sovětský maršál a jeho pražský pomník je ještě doplněna doslovem historika architektury Zdeňka Lukeše, který své místo využil k popisu života za bývalého režimu a téměř hromadnému odsouzení umělecké úrovně takových normalizačních výtvorů. O pomníku Koněva napsal: „Z uměleckého hlediska se opět jednalo o sotva průměrná díla. Do této kategorie patřil i Zdeněk Krybus, autor plastiky Antonína Zápotockého na Žižkově a rovněž sochy maršála Koněva v Bubenči.“