„Zrušíme poplatky za veřejnoprávní média, čímž snížíme zátěž pro občany a firmy,“ uvádí se v programovém prohlášení vlády, které dnes podepsali zástupci ANO, SPD a Motoristů sobě.
„Zajistíme transparentní kontrolu hospodaření České televize a Českého rozhlasu prostřednictvím NKÚ,“ plánuje vláda dále. Přitom ale zdůrazňuje, že prioritou je zachování jejich nezávislosti.
Třetím závazkem ve vztahu k veřejnoprávním médiím je pak příprava legislativních změn, které povedou k „aktualizaci definování veřejnoprávní služby“. A také k efektivnějšímu využívání zdrojů a odstranění duplicitních nákladů.
Fotogalerie: - Podpis koaliční smlouvy
Řada voličů vládní koalice právě toto od svých reprezentantů určitě chce a řada koaličních politiků to před volbami výslovně slibovala. Například Jindřich Rajchl na základě kauzy pořadu Chi chi na gauči, kdy poznamenal, že ten „cirkus“ už by to chtělo zrušit.
Poslanec z kandidátky SPD také na předvolebních mítincích bavil publikum historkami, jak jej manželka nuceným sledováním zpravodajské ČT24 trestá s horním limitem sazby v délce jedné hodiny, víc už jí prý přijde nehumánní.
Opozice naopak tvrdí, že zrušení koncesionářského principu bude současně koncem veřejnoprávního vysílání.
„Zrušit poplatky, sloučit ČT a ČRo a financovat je ze státního rozpočtu? To není reforma, to je převzetí médií státem,“ napsal nedávno Jan Jakob, předseda poslanců TOP 09.
Končící ministr kultury Martin Baxa, který prosadil zvýšení poplatků a výrazné rozšíření souboru přístrojů, z nichž jsou poplatky vybírány, nazval prezentované plány jako „přímý útok na nezávislost médií veřejné služby“. Ujišťoval ale, že opozice Babišovi s Českou televizí „nedá pokoj“.
Jeho odhodlání ale poněkud krotil Jindřich Šídlo, komentátor, který byl sám několik let v České televizi zaměstnán. „Veřejnoprávní média tak, jak jsme je znali, v podstatě můžeme odepsat. Bude to jedna z obětí těchto voleb,“ uvedl po volbách.
Nemluví za veřejnost
Podle Ladislava Henka, někdejšího dramaturga zpravodajství ČT, byl kámen úrazu právě v tom, jak jsme veřejnoprávní média doposud znali. Hlavně v poslední době.
Mnozí si pamatovali, jak předseda vlády dostával hodinová sóla v hlavní debatě týdne Otázky Václava Moravce nebo jak byly vymýšleny krkolomné klíče pro obsazení předvolebních debat, aby v nich mohli figurovat zástupci KDU-ČSL a TOP 09, součásti SPOLU, kterým ale samostatně průzkumy odhadovaly hluboko pod pět procent.
„Tvrzení, že veřejnoprávní média hovoří za celou veřejnost, je samozřejmě nesmysl. Dnes hovoří zejména za tvůrce jejich obsahu, z nichž promlouvají jejich ideologicko-politické postoje. V tom je kámen úrazu. Protože mají-li mít veřejnoprávní média vůbec nějaký smysl existence, pak musejí bez ohledu na politické, ideologické a jiné preference tvůrců reflektovat názory celé veřejnosti a tomu podřizovat obsah, dramaturgii, výběr hostů, skladbu programu a podobně,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz Henek.
Podle něj musejí být stanovena taková kritéria hodnocení, která budou opravdu zaručovat, že budou hovořit v duchu celého názorového spektra veřejnosti, nikoli jen hrstky tvůrců.
Tato názorová úzkost byla navíc spojena s preferencí některých novinářských hvězd, která přecházela až v nedotknutelný kult. „Dnes vidíme občas ‚autority‘, které za autority považují samy sebe, a pak ještě snad pár jejich přátel – málem se mi chce říci ‚spoluspiklenců‘. Vyzdvihovány na piedestal jsou nikoli kvůli reálným kvalitám těchto ‚autorit‘, ale zejména pro spřízněnost ideologických postojů,“ nediví se, že za to řada lidí nechce platit.
Fotogalerie: - Pietních 168 hodin
Problém vidí nejen v lidech, ale i v nastavených strukturách. Pokud je jeden „elitní“ a všemi opěvovaný pořad, nevyhnutelně to po čase vede ke ztrátě divácké důvěry, což je cesta do záhuby.
Josef Ftorek, mediální odborník a pamětník českých televizí už od devadesátých let, odvozoval tyto změny už od „televizní krize“ na přelomu tisíciletí, která dala velké sebevědomí redaktorům zpravodajství, a tak trochu dojem, že ředitel ČT se proti nim nesmí postavit, jinak dopadne jako Jiří Hodač. „Právě tam lze hledat i některé odpovědi na otázky, které kladete, včetně speciálních vztahů některých novinářů a politiků,“ vzpomínal Josef Ftorek.
V poslední době se to pak spojilo s fenoménem boje proti dezinformacím, který po roce 2016 vytváří iluzi, že veřejnoprávní média mají za poslání „boj“ proti nějaké formě nebezpečí, nazývané jako dezinformace. „Mnohdy pak připomínají až zoufalé počínání pretoriánské gardy euroatlantického establishmentu a jeho byrokracie. Jde o ideologicky podmíněné i zřetelně oddané a odhodlané nasazení mnoha redaktorů a redakcí zavedených médií hlavního proudu při obraně „civilizačních hodnot“ kolektivního Západu, a to na kolbišti nynější informační války,“ obává se zkušený televizák.
Kritičtější divák ale tento koncept „boje“ nebyl schopen přijmout.
Analýza, na kterou si zatím žádná vláda netroufla
Nová vláda tedy stojí před výzvou, jak se k problému postavit. Na jedné straně proti ní stojí ideově semknutí redaktoři a část politické scény, která jejich pohled na svět historicky podporuje. Proti nim stojí voliči vládních stran, pro které byly změny na Kavčích horách jedním z hlavních přání.
Ladislav Henek by nové koalici radil, aby k řešení veřejnoprávních médií přistupovala profesionálně, což z různých důvodů zatím žádný kabinet neudělal. Zásadní jsou podle něj tři věci.
Za prvé analytickou rozvahu, co vlastně naše země požaduje od veřejnoprávních médií. Tato fundamentální otázka se řešila v roce 1991, kdy o tom ještě nikdo neměl příliš jasnou představu a v období nejbouřlivější transformace měli lidé jiné starosti.
„Proto je zcela nezbytné vypracovat materiál – a klidně jich může být i více – popisující, jaké úkoly chceme svěřit veřejnoprávním médiím, a co naopak mohou bez problémů zvládat soukromá média. Ústředním problémem v oblasti veřejnoprávních médií je fakt, že nikdo neví, co po nich máme chtít. To je alfa a omega všech nekonečných sporů, které ovšem bez přesného, naprosto konkrétního zadání, bez zodpovězení otázek, jaký smysl existence, jaké úkoly mají mít veřejnoprávní média u nás, nemají žádné řešení,“ obává se.
Výsledkem této analýzy musí být zcela konkrétní zadání. Nikoliv fráze o „objektivitě a vyváženosti“, do kterých si každý vkládá své vlastní představy.
Druhým výstupem musí být profesionální finanční audit dosavadní činnosti ČT. „Nikdo nemůže zvolit správný postup, nemůže rozhodnout o kvalitativní změně čehokoli, žádné instituce ani firmy, dokud nezná do detailu finanční rozbor příjmů a výdajů,“ myslí si mediální odborník.
Tento audit doposud chyběl, a to podle něj utvářelo prostor pro různé „kamarádšofty“, jimiž bylo na sedmimiliardový roční rozpočet přisáto mnoho různých existencí. Řada z těchto lidí se ráda oháněla službou veřejnosti a právě oni podle Henka nejzásadněji přispěli k tomu, jak byl tento termín zprofanován.
Nad těmito dvěma materiály by pak měla proběhnout skutečně svobodná veřejná debata. „Nehledět v žádném případě jen na ty nejuřvanější hlasy, ale dbát o reálné, odůvodněné potřeby lidí v naší zemi. Teprve potom mohou politici profesionálně hledat odpověď na otázku, jak by měli postupovat ve vztahu k veřejnoprávním médiím,“ uzavírá pro ParlamentníListy.cz Ladislav Henek.
Cestou Skandinávie
Tato představa může pro mnohé skutečně působit dojmem „útoku“, nebo dokonce „odepsání“. Je ale namístě zmínit, že v mnoha zemích už taková debata a následné přeformulování poslání veřejnoprávních médií v posledních letech proběhlo. A nebylo to jen na Slovensku, které někteří rádi používají jako odstrašující příklad, ale v zemích, k jejichž demokratické integritě je naopak vzhlíženo – k zemím Skandinávie. V kruzích mediálních právníků se přímo mluví o „skandinávské cestě“.
Místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov pro ParlamentníListy.cz vysvětluje: „Švédsko zrušilo poplatky v roce 2019, které nahradila přímá daň. Finsko v roce 2013 přešlo víceméně také pod přímou daň a Norsko a Dánsko podobně. Co je ale hlavní, média veřejné služby nemají své rozpočty provždy jisté a nemohou si dělat, co chtějí. To je to, co se tu musí změnit.“
Václav Moravec ukončil debatu
Společným znakem skandinávských reforem je právě to, že opustily princip „bianko šeku“, který dával smysl ve dvacátém století, ale za současné mediální reality už ne. „Samozvaní majitelé Kavčích hor a Vinohradské 12 při každé zmínce o revizi systému křičí o zachování mediálních svobod, ale ve skutečnosti jde o nedotknutelnost jejich mediální moci za veřejné peníze,“ poznamenává k tomu Vadim Petrov.
Jak vysvětluje, ve švédském systému stát uděluje každých šest let koncese na provozování veřejné služby, ve kterých zároveň upřesňuje požadované cíle. V Norsku ministerstvo kultury kontinuálně sleduje, jak existence státem placených médií ovlivňuje soukromoprávní mediální scénu a celkovou nabídku pro veřejnost, a po čtyřech letech vyhodnocuje, zda je v zadání třeba dělat nějaké změny.
V Dánsku je tradice trochu jiná, takže tam vláda podepisuje s ostatními parlamentními stranami dohody o mediální politice tak, aby bylo prostředí stabilní a předvídatelné i při změně vlády. „Tyto dohody se zabývají vysíláním a definují zadání, na nichž se parlamentní strany navzdory různým politickým proudům shodnou,“ vysvětluje místopředseda RRTV pro ParlamentníListy.cz.
„Skandinávská cesta“ zahrnuje reformy veřejnoprávního vysílání ve Finsku v roce 2013, Švédsku v roce 2018, Norsku od začátku roku 2020 a Dánsku, kde probíhaly postupně v letech 2019–2022. Jejich typickým rysem je změna financování z koncesionářského systému na státní rozpočet (ve Švédsku a Finsku to bylo spojeno se zvláštní daní).
Současně byla předefinována role veřejné služby ve vztahu k širší nabídce médií. V technologicky progresivním Finsku byl hlavním důvodem změny koncepce financování prudký propad počtu domácností s klasickou televizí.
Fotogalerie: - Střední Evropa na své vlastní cestě
Stát tedy činnost veřejnoprávních médií nejen financuje, ale zároveň aktualizuje jejich zadání, rozhodně jej nenechává na managementu nebo dokonce na redakcích. „Nástroje státu financování a provozování média veřejné služby stojí na hospodářské politice vlády a širokém politickém konsenzu. Ne jako u nás na vůli hrstky lidí na Kavčích horách a Vinohradské 12,“ uzavírá Vadim Petrov.
Technologické změny a voličská poptávka budou faktory, které budou ke změně tlačit i novou vládu ANO, SPD a Motoristů. Závazky v programovém prohlášení působí velmi konkrétně a velmi ambiciózně.
Na druhou stranu: sympatie „kamarádšoftu“ si vláda Andreje Babiše beztak získá těžko. Mezi umělci už se podepisovala petice proti jmenování „motoristy“ Oty Klempíře ministrem kultury. A na sobotním předávání divadelních cen Thalie už padaly z pódia vtipy, že „kultura je výkladní skříň, ne klempířská dílna“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 11 čtenářů)
Zrušit koncesionářské poplatky?
autor: Jakub Vosáhlo
Skopal
