Po červeném koberci veze na kolečkovém vozíku Jeana-Marie Le Pena zestárlá herečka Brigitte Bardotová, rakev maršála Pétaina přiváží jeho někdejší advokát a přicházejí další kolaboranti či xenofobové. Tak vypadají oslavy vítězství prezidentky Marine Le Penové v Elysejském paláci. Tedy podle představ drsného satirického a politicky zcela nekorektního časopisu Charlie Hebdo. Jsme v předvolební Francii.

Le Penová s kartáčkem

Ostatně levicový a protinábožensky zaměřený Charlie Hebdo se stal v roce 2015 terčem teroristů a nepřežila to řada členů redakce. Tenkrát většina západního světa říkala „Je suis Charlie“, tedy „Já jsem Charlie“.  Nyní vydal „Charlie“ speciální číslo, které je věnováno pouze šéfce Národního sdružení Marine Le Penové. Její karikatura s podtitulkem „V neděli se jí zbavíme“ vévodí první i poslední stránce. Hned posléze přichází zmíněné scéna z prezidentské inaugurace blonďaté právničky. K tomu třeba dodat, že někdejší obdivovaný sexsymbol „Bardotka“ se později reinkarnoval v dost nesnášenlivou babiznu. Za podněcování rasové nesnášenlivosti dostala několik pokut, její manžel byl poradcem Le Penové a nyní ji oba podporují.

Uprostřed časáku je ještě jakýsi průřez dvacetiletým kresleným zpravodajstvím Charlie Hebdo o tématu speciálního čísla. Na jedné z titulních stran minulých vydání poskakuje do zlostné podoby karikovaná madam Le Penová s holicím strojkem v ruce a rozkrokem připomínajícím Hitlerovu štětku pod nosem. Ostatně typ „knír kartáček“ nechvalně proslavil právě nacistický „fürer“ Adolf Hitler a Le Penové ho odpůrci často přimalovávají na předvolebních plakátech. Ale na nich pod nos, kam patří.

„Koho budete volit? Jaký máte plat?“ Tyhle dvě otázky jsou ve Francii společenským faux pas a odpovědí na ně hluboké ticho. „Le Penová má na noze přivázanou kouli extrémní pravice, a proto asi nikdy nevyhraje. Macron navíc dokáže skvěle politicky lavírovat. Politikou vztahující se k soudnictví, spravedlnosti a bezpečnosti míří na levičáky a v oblasti obchodu, ekonomiky či byznysu je napravo. Já nejsem ani pro jednoho. Tíhnu k republikánům,“ vysvětluje programátor Dominik, který žije s rodinou na venkově nedaleko Chartres, a ve své obci dokonce jednou jako nezávislý kandidoval na starostu.

Zemědělci v depresi

Macronovi podle Dominika venkov nikdy nezapomene jeho globalistické smýšlení a službu celosvětovému kapitálu. Naráží na jeho práci investičního bankéře v soukromém bankovním domě Banque Rothschild & Cie, kde v závěru za dohodu mezi Nestlé a Pfizrem inkasoval několik milionů eur. Například drobní zemědělci třou bídu s nouzí, často krachují a vše více a více ovládají velké zemědělské koncerny. A právě tenhle marasmus mnozí přičítají lídrovi strany La République en marche!, tedy Republika na pochod!. O beznaději a sebevraždách drobných zemědělců ve Francii už vzniklo i několik filmů či knih. Z části se toho dotýká i román Serotonin Michela Houellebecqa, asi nejznámějšího žijícího spisovatele v zemi galského kohouta.

„Být zemědělcem v dnešní Francii opravdu není žádný med. Člověk musí mít tu práci nějakým způsobem rád, protože je to často velká dřina, velká neznámá a občas i velká beznaděj. Až už nebudu moci, tak hospodářství zanikne,“ říká zemědělec Didier. Ve stejném regionu, jako žije Dominik, obdělává dvě stě hektarů a už mu táhne na šedesátku. Dcera prý o zemědělství nemá zájem, chce být zdravotní sestrou. Lepenovsky orientovaný zemědělec spatřuje velký problém právě ve zmiňované globalizaci, která se šíří ruku v ruce se snahami byrokratů z Evropské unie o těsnější sepětí v jakýsi superstát.

Mnoho Francouzů má ale dost podobné uvažování o povolební situaci, protože letos budou nejspíš mnohem důležitější volby do Národního shromáždění, které ty prezidentské následně vystřídají. Předpokládá se, že Macronovo hnutí La Républigue en marche! v nich už nevyhraje tak jasně jako před pěti lety. Takže nejspíš dojde ke koaličním tanečkům a prý i velkým vlnám stávek a demonstrací, což je ale ve Francii místní folklór.

Macrona tahají za uši

V ulicích Paříže jsou kupodivu nejvíce vidět předvolební plakáty ultralevičáka Jeana-Luca Mélenchona, který skončil v prním kole na třetím místě, takže nepostoupil. Naopak podobizny dosavadního prezidenta Emmanuela Macrona jsou na ulicích většinou počmárány symboly světového kapitálu, třeba znakem eura či jiných hodnotných měn. Třeba bývalá ministryně Martine Aubryová, která zavedla ve Francii pětatřicetihodinový pracovní týden, o něm prohlásila: „Macron nemiluje lidi, on miluje peníze.“

„Ve Francii nemůže kolem dvou milionů lidí vůbec volit. Třeba emigranti a tak. Chci, aby se to změnilo. Kdo platí daně, měl by mít právo volit. Jinak je to nespravedlivé,“ říká u stánku aktivistů za rozšíření francouzského elektorátu na náměstí Republiky slečna Francois. Osobně bude volit menší zlo, tedy dosavadního pána Elysejského paláce. Nedaleká socha Marianne na vysokém podstavci je zahalená do ukrajinské vlajky.

Nicméně existuje i místo, kde děti tahají prezidenta Macrona za uši. Je to v prostorách Muzea Grévin, kde se už léta nudí celý ansámbl voskových figurín slavných lidí. Režiséra Miloše Formana anebo německého Pražáka Franze Kafku za uši ani za nos netahají, protože nevědí, o koho jde. Ostatně to je také důvod nezájmu o čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, i když ten si ani není moc podobný. V tváři spíše připomíná pravěkého lovce mamutů. A figurína ruského prezidenta Vladimira Putina, na kterou tady kdysi ňadra odhalující členka hnutí Femen spáchala atentát, úplně zmizela. Skončila v krabici.