Uplynul rok od onoho nepředstavitelného dne, kdy student a vrah David Kozák na pražské filozofické fakultě provedl ten hrůzný čin, za nímž zůstalo čtrnáct nevinných obětí včetně vaší dcery. Omluvte možná necitlivou otázku úvodem, ale jaké pocity vámi teď, po roce od bolestné ztráty, prostupují?

Stále stejné, jen hlasitě rezonující, velice hlasitě rezonující – nemuselo se to stát!!! Vondrášek řekl, že viník je jen jeden a ten je po smrti. Nesouhlasím. Viníků je více. Viníkem je i celý náš systém, který fatálně selhal. A to, že to hlasitě pojmenovávám, není vůbec žádoucí. Proč? Protože mám pravdu.

Během měsíců, které od tragédie následovaly, jste se stala silným hlasem a možná i veřejným svědomím. Přes ztrátu vlastního dítěte veřejně vystupujete, apelujete na politiky, vedení policie i média. Jakkoli je rok od ztráty blízkého krátká doba, pro důkladné šetření elitních policejních orgánů jde o poměrně dost času. Do jaké míry jste, promiňte ten výraz, spokojena s tím, jak celé vyšetřování dopadlo?

Jsem frustrovaná z opakovaného do úmoru, že vše proběhlo v pořádku a až na zlepšení komunikace není důvodem nic dalšího hodnotit. Nejsem spokojena, nemohu být. Jsou to stále opakovaná stejná lživá slova. Již víme, že lháno na tiskových konferencích bylo, již to i média opakovaně uveřejnila, ale pro lháře Rakušana, Vondráška a Matějčka z toho i tak žádné důsledky vyvozeny nebyly. Takže můžeme jejich usmívající se spokojené tváře nadále vídat.

Celý tragický příběh měl pozoruhodný vývoj především ze strany vedení resortu vnitra a velení Policie ČR. Nejprve jsme slyšeli chválu ministra Rakušana, později začaly přicházet otazníky a novináři se dostávali k bílým místům celého zásahu. Jistou dobu se kývala židle pod pražským šéfem policie, tlaku veřejnosti byl vystaven i policejní prezident. Nakonec všichni zůstali na svých postech. Co to pro vás znamená? A co to podle vašeho mínění vypovídá o stavu české politické kultury?

Že je u nás možné opravdu vše. Z mé strany je to naprostá ztráta důvěry v naše zákonodárce, naprostá ztráta jakékoliv důvěry v celý systém. Není nikdo, na koho bych se mohla obrátit s žádostí o pomoc. Všichni to vědí! Ale všichni mlčí. Všichni se chovají, že se nic tak hrozného nestalo. Stalo se to nejhorší! Má dcerka Eliška šla jen do školy a nemohla se vrátit domů! Měla se vrátit domů! Má dcera se měla vrátit ze školy domů! Nevrátila se. Pokud žena přijde o manžela, je vdovou. Pokud dítě přijde o rodiče, je sirotkem. Pokud matka přijde o dítě, je stále matkou. A já se jako matka budu ptát tak dlouho, dokud nedostanu celistvé odpovědi na své otázky. A že jich je hodně. A také stále „půjdu“ po dalších vinících, které jsem již zmínila.

Jsem stále na startovní čáře, ale mám pouze jedinou vidinu. Tou je dojít do cíle své cesty. Je to naprosto přirozená rodičovská povinnost. Matkou stále jsem a vždy budu. Vždy budu maminka Elišky Šimůnkové! Nespočetněkrát za den, každý další den to je o stále se opakující myšlence. Nikdy ne má dcera! Má dcera ne! Má dcera se měla vrátit domů. Mohla se vrátit domů, ale nevrátila. Mohli mít všichni klid. Mohla bych mlčet jako ostatní. Ale nejde to. Jsem možná ta nejvíce otravná osoba v současné chvíli... Ta, která nedrží hubu a krok. Držela bych, ale jak jsem řekla, nikdy ne má Elinka, nikdy ne mé dítě! Pokusila jsem se o sebevraždu, bez úspěchu... Přežila jsem a okamžitě se postavila opět na startovní čáru. V průběhu času od přežití, další informace, které člověk musel zpracovat s poznáním, že se tomu mohlo zabránit! Eutanazie u nás není možná, takže… Zabila jsem se znovu a přežila. Již to v úmyslu nemám. Z nějakého důvodu tady mám zůstat a v započaté cestě pokračovat a hlavně do toho cíle dojít. A já tam dojdu. Není zranitelnější osoba víc než rodič! A zároveň není silnější osoba, než je matka.