„Pročítáme-li seznam signatářů, vidíme zmatenou společnost jako z Brueghelových obrazů. Spíše než o dopis ‚stovky katolíků‘ tak jde o dopis směsice převážně pražských protestantů všech vyznání a stran, požadujících hlavu katolického kněze. Z dějinné perspektivy nic nového,“ poznamenala, že jde zkrátka o standardní výkřik určený domácím druhům ve zbrani. 

„Nejedná se však ani o dopis udavačský, jak mnozí, které jeho text právem uráží, píší. Udavač referuje o pravdivé situaci. Tito signatáři však neudávají ani nežalují. Oni lžou. Celý text stojí na lži. Lži bezostyšné a ubohé, která se ani nenamáhá předstírat, že by snad mohla mít ambice býti pravdou. Lži o člověku, jehož heslo zní ‚V Duchu Pravdy‘,“ komentovala Lipovská. Podle jejích slov nemá nyní smysl vyvracet jednu očividnou lež za druhou, ani nemá smysl podrobně rozebírat Dukův boj proti antisemitismu, boj proti potlačování lidských práv či boj proti rozdělování země a jeho neutuchající úsilí o společenský smír. 

 

 

„Kdo chce pravdu vidět, ten ji vidí sám. Kdo nechce, ten se uchyluje ke lži. Jeden bod dopisu by však papeži přesto měl být postoupen: petenti si stěžují na varovná slova o islámu, která pronesl kněz a Dukův tajemník Milan Badal v reakci na vraždu kněze Jacquesa Hamela. Bylo by zajímavé sledovat reakci papeže Františka, který umožnil urychlení beatifikačního procesu s francouzským knězem zavražděným islamisty během bohoslužby,“ zmínila Lipovská.

 

Závěrem se pak Lipovská zamýšlí nad tím, proč je právě kardinál Duka stále znovu předmětem útoků ze strany ukřivděných a ublížených pokrokářů. „Kardinál Duka nemlčí. A tím své odpůrce neskonale dráždí. Když varuje před totalitou, nekončí pateticky u kritiky dávno dobojovaných bitev s nacismem a komunismem, ale varuje před současnou totalitou, před současným neomarxismem. 

 

Když připomíná osmičková výročí naší země, zdůrazňuje, že můžeme znovu a snadno prohrát. Když mluví o rodině, mluví o mamince, tatínkovi a dětech, nikoli o rodiči A, rodiči B a křečkovi. Stále znovu zdůrazňuje na první pohled zřejmé hodnoty, které nedovoluje relativizovat, hodnoty explicitně vyjmenované v jeho letošním novoročním komentáři: pravdu, vlast, rodinu, věrnost,“ zakončila Lipovská se slovy, že útok na kardinála Duku je útokem na hodnoty, na nichž stojí naše země. 

Na facebooku pak Lipovská dodala, že Duky si velmi váží. „Jako obyčejný, řadový katolík poměřuji každého kněze, kterého potkávám, jednoduchou mírou: mohla bych k němu jít ke zpovědi? Kardinála Duky si vážím jako kněze i jako člověka, jako představitele církve i národa, jako zvučného hlasu neslyšených a neposlouchaných, mlčících a umlčovaných, malých a umenšovaných – jako kněze, ke kterému bych ke zpovědi šla,“ zopakovala Lipovská doslova. 

Kardinála Duky si velmi vážím. 
Stejně jako si vážím každého, byť sebekratšího, setkání s ním. Jak píši jinde a jindy, byl v litoměřickém semináři žákem mého prastrýce P. Knödla a koseminaristou mého velkého učitele a dobrého přítele P. Josefa Fasory. Slyšela jsem tedy o něm dost na to, abych věděla, že je kvalitní člověk. 

V dnešní "Obraně Dukově" v MFD proto mimo jiné říkám:

"Je náramně dobré, když v čele české katolické církve stojí bývalý mukl. Tam, kde jiní vzletnými slovy o utrpení, pronásledování, nesvobodě a totalitě jen mluví, má on osobní zkušenost. 
I kdyby neřekl jediné slovo, svou prostou přítomností ztělesňuje, jak snadno národ může ztratit svobodu, jak snadno lze likvidovat nepohodlné odpůrce režimu, jak snadno může zaniknout osamocený hlas v davovém mlčení. 
Kardinál Duka ovšem nemlčí. A právě tím své odpůrce neskonale dráždí."

A na závěr dodávám své osobní vyznání:
"Jako obyčejný, řadový katolík poměřuji každého kněze, kterého potkávám, jednoduchou mírou: mohla bych k němu jít ke zpovědi? 
Kardinála Duky si vážím jako kněze i jako člověka, jako představitele církve i národa, jako zvučného hlasu neslyšených a neposlouchaných, mlčících 
a umlčovaných, malých a umenšovaných – jako kněze, ke kterému bych ke zpovědi šla." 

(Jedním z hrdinů této "Obrany" je i P. Milan Badal :D.)