Politici či různí aktivisté velmi rádi používají příměry z minulosti. Takhle byl třeba zneužit Jan Hus při hádkách o církevní restituce. Nicméně o úspěšných československých legiích se mlčí, jakoby neexistovaly. Proč?

O čemkoliv můžete říci cokoliv. Záleží pak na tom, do jaké míry při kritickém zkoumání vaše slova obstojí nebo ne. V běžném provozu ale na kritické zhodnocení není mnoho času. Je to dáno tím, že od roku 1939, od okupace nacisty, s malou přestávkou v letech 1945 až 1949, protože ještě Ludvík Svoboda byl legionář, a pak ještě s malou přestávkou kolem roku 1968, byly legie velmi intenzivně vymazávány z českého historického povědomí. Pokud jste tedy politický řečník a chcete svého protivníka potupit, tak spíše použijete přirovnání k něčemu, co je obecně známé. V případě československých legií jde z obecného hlediska o bílé místo v dějinách. Kdysi jsem držel v ruce knížku, která toho byla důkazem. Šlo o podrobnou knihu o historii krugobajkalské železnice. Napsali ji čeští nadšenci, co tam jezdí. Když popisují boje na Bajkalském jezeře, tak píší, že se bělogvardějci vylodili, bělogvardějci bojovali, ale o tom, že tam bojovali jejich předci, v knize není ani slovo.

Opravdu si myslíte, že symbol hrdých legionářů dokázali nacisté a pak komunisté z historie vygumovat?

Jsem přesvědčen, že ano. Na druhou stranu je spousta lidí, kteří povědomí o historii neztratili a tradice udržovali. V současnosti se, jak odbor pro válečné veterány Ministerstva obrany, tak i Československá obec legionářská, snaží povědomí mezi lidi navrátit. Dělají toho hodně, nicméně narážejí na finanční limity. Nyní se blíží sté výročí založení České družiny, předchůdkyně československých legií v Rusku, takže těch akcí bude opravdu hodně. Také Vojenský historický ústav na příští rok připravuje výstavu o českém prožitku první světové války.

Nicméně existují ještě bílá místa, co se týče historie československých legií?

To je hrozně složitá otázka. Mnoho práce bylo uděláno v meziválečném období. Vycházely plukovní kroniky, memoáry, fungoval památník osvobození, archiv odboje a tak dále. Jiná věc je, co by se mělo vydat třeba z překladové literatury. O tom bych mohl povídat dlouho. I sebemenší historický pramen má svou cenu. Proto je důležité, že když lidé už nebudou chtít doma uchovávat například deníky svých předků, tak by bylo dobré, aby je věnovali alespoň do archivů. Existuje síť okresních archivů a muzeí. Zmíněné instituce to ocení a zachovají dokumenty pro budoucí generace.

Mezi občany vládne blbá nálada, volá se po blanických rytířích. Není ale škoda, že zapomínáme na legie, které alespoň v symbolické rovině těmi rytíři jsou?

Vztah historického povědomí, symbolů a paralel je velmi tvárný. Někdo může blanické rytíře v legiích vidět a ony samy tak i byly v meziválečném období zobrazovány. Také se jim přezdívá novodobí husité. To je ale až druhotné využití historického poznání. Taková zkratka se nabízí, ale podobných zkratek je více.

Mluvím o tom, protože spousta lidí naříká nad tím, že v Česku nemáme a nikdy jsme moc neměli přirozené autority. Jak vy to vnímáte?

Nemyslím si to. Když mluvíme o kladných příkladech v našich dějinách, tak jen mohu reagovat větou: Kdo hledá, najde. Nicméně u každého přirozeného obdivu je třeba najít měřítko, aby nešlo o nekritické zbožštění. Co se týče legií v Rusku, tak je zkušenost stejná jako v roce 1945 za Pražského povstání nebo v roce 1989 při takzvané sametové revoluci. Lidi najednou všichni věděli, co mají dělat a výsledky byly impozantní. Může se na tom dodnes stavět.

Zmínil jste milníky naší země, ale euforie, která z nich pramení, nikdy moc dlouho nevydrží. Proč?

Jsme nedůvěřiví a spíše skeptičtí. Nicméně dost záleží na interpretaci. Jde o dlouhodobé procesy vývoje národa a nerad bych se v tomto ohledu pouštěl do nějakých diskusí. Je vždy také otázka, co přijde zvenčí. Třeba Masaryk odhadoval, že bude třeba minimálně padesáti let, než se politický systém ustálí a pročistí. Mezitím ale přišel Hitler, což byl následek první světové války a už jsme opět u toho, co odstartovaly kulky v Sarajevu. Jde o takovou časovou smyčku.

Českoslovenští legionáři v Rusku v letech 1917 až 1918 ovládali podstatnou část Transsibiřské magistrály, která je dlouhá přes devět tisíc kilometrů. Existuje v historii vojenství vůbec nějaký jiný srovnatelný výkon?

Myslím, že ne. Jde o ojedinělý výkon v dějinách světového válečnictví a je dán souhrou mnoha okolností. Nejdůležitější byl pud sebezáchovy československých vojáků, kteří se chtěli dostat z Ruska živí a chtěli mu pomoci, protože viděli jeho propad do marasmu občanské války.

Podle mě se takovému výkonu přiblížil možná Alexander Veliký tažením do Indie a Napoleon Bonaparte tažením do Ruska. Co vy na to?

Nejsem odborník na starší období, ale podle mě to nejde takto brát. Železnice je přeci jen rychlejší než pochod anebo jízda na koni. Z hlediska první světové války to byl ale skutečně obrovský výkon a do doby, než ho legie uskutečnily, byl považován za nemožný. Spojenecké štáby uvažovaly o tom, jak československé vojáky ze Sibiře dostat a s touto eventualitou vůbec nepočítaly. Němci navíc prováděli ofenzivu na západní frontě a na jaře 1918 to s věcí Dohody vypadalo špatně. A najednou se odnikud objevila armáda, která měla obrovské úspěchy. Šlo o posla dobrých zpráv a záblesk naděje, že válka může pro Dohodu skončit dobře. A skončila.

Kolikrát jste byl v Rusku na místech kolem Transsibiřské magistrály?

V rámci oficiálních návštěv Ruské federace několikrát. Účastním se totiž jednání společné česko - ruské mezivládní komise o válečných hrobech. Navštívil jsem Jekatěrinburg, Kungur a Perm, což je ta bývalá uralská fronta a pak jsem byl i na povolžské frontě v Samaře, Kazani a dole v Pugačevu. Z těchto setkání mám jen pozitivní zkušenosti.

Opravdu jste se tam nesetkal s příznaky „ostalgie“, k nimž patří negativní obraz československých legionářů způsobený propagandou bolševiků?

Samozřejmě, že setkal. To je ale i u nás. Máte lidi, co historii znají, a lidi, kterým stačí to, co se dozvěděli ve škole. Pak je největší skupina, které to je jedno, a menší, která se vyžívá v ostalgii. Rusové totiž pomalu poznávají svou historii před rokem 1917, což pro ně byla velká neznámá. Například první světová válka. Až posledních pár let docházejí k vyváženému pohledu. Projevů s nezfalšovaným vhledem do historie přibývá a informovanost v Rusku roste.

Kdo je Tomáš Jakl

Narodil se v roce 1972 a vystudoval archivnictví na Filosofické fakultě UK v Praze. Pracoval v Archivu hlavního města Prahy, ale i v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Od roku 2002 pracuje ve Vojenském historickém ústavu jako vědecký pracovník a je členem redakční rady časopisu Historie a vojenství. Předmětem jeho zájmu jsou mimo jiné české a československé vojenské dějiny a zaměřuje se na ně i v publikační činnosti. Je například spoluautorem knihy Zborov 1917 – 2007.