Je Rusko pro nás civilizační alternativou?

Ještě zhruba před rokem jsem samotnou takovou otázku pokládal za nepředstavitelnou. Teda nedokázal jsem si představit, že by nějakého Čecha mohla vůbec napadnout. Takže mě fascinuje, kolik se takových najednou vyrojilo, a zrovna paradoxně v době, kdy Rusko projevuje své nejvýraznější, nejvyhraněnější a nejagresivnější pudy, které se mně nedaří vnímat jinak než anti-civilizační. A kolik jich cítí potřebu mě v čtenářských komentářích pokárat za mou bigotní rusofobii a diagnostikovat na schizofrenii. Nezlobím se na ně, děkuji jim za skvělý námět. Ta schizofrenie spočívá v tomto (cituji za všechny z jednoho mimořádně zdvořile formulovaného komentáře):

„Na jedné straně celkem správně vidí, kam se řítí západní civilizace, a na straně druhé dlouhodobě nemá pro protipól západní civilizace jediné pěkné slůvko. Myslím tím Rusko. A není to jen letos, kdy probíhá válka na Ukrajině.“

Pokusím se tedy vysvětlit, proč pro ten ruský protipól nemám pěkné slůvko. Je to právě pro ten „protipól“. Rusko je a vždy bylo dokonalá totalitní autokracie – jako protipól k vždy nedokonalé západní demokracii. Ten základní rozdíl mezi oběma je ten, že zatímco dokonalá totalita zůstává totalitou, nedokonalá demokracie stále skýtá možnosti zdokonalování, i když i ty bývají často ohrožovány totalitními choutkami různých aktérů zevnitř i zvenčí. Jednoho takového ohrožení jsme svědky dnes, jak neomarxistický dlouhý pochod institucemi dopochodoval do Bílého domu a do Bruselu, a já se o něm snažím podávat poměrně srozumitelný obraz.  

• Rozhovory a komentáře s Benjaminem Kurasem: Obzor Benjamina Kurase

Rusko mělo dvě šance přeměnit se z dokonalé totality v nedokonalou demokracii a stát se civilizací. Poprvé těch několik měsíců Kerenského vlády v roce 1917, podruhé těch pár let vratké Jelcinovy vlády počátkem 90. let minulého století. Tu první šanci utopila v krvi a zbídačila banda gangsterů zvaných komunisté. Tu druhou rozkradla banda gangsterů z komunistické KGB, jejímž je Putin jen onou příslovečnou špičkou ledovce.

A planý je argument, že ta první banda nebyla ruská, nýbrž „sovětská“. Celá ta „sovětskost“ byla jen zástěrkou a metodou pokračující ruské imperiální nadvlády nad sousedními národy, jejichž spřátelené gangstery využila k jejich ovládnutí. Centrum sovětské moci bylo v Moskvě, ruština byla povinná ve všech ovládnutých oblastech, čile osidlovaných ruským etnikem. Stejně naivní je argument, že dnešní Rusko není sovětské. Pojmy sovětský a ruský dávno splynuly v jeden společný význam. Rusku Putinovu se po té staré dobré sovětské slávě stýská a svým steskem se netají.

Než s vysvětlováním pokročíme dál, připomeňme si historicky, že to, čemu dnes říkáme západní demokracie, vzniklo organickým vývojem politické kultury anglofonní, která Evropu třikrát v jednom století zachránila před civilizačními kolapsy: dvakrát hrozícími z Německa, jednou z Ruska. Připomeňme si politicky, že v této části světa vznikla největší míra občanské svobody, jakou kdy dějiny znaly. A připomeňme si ekonomicky, že v této sféře také vznikla největší a největším počtem populace sdílená prosperita všech dob. A navíc, že na určité míře této svobody a prosperity se mohly podílet i její spojenci. Takovými spojenci jsme se mohli po druhé světové válce stát i my, nebýt našich domácích gangsterů řízených gangstery ruskými.