Podle předsedy Iniciativy pro Evropské hodnoty a někdejšího velvyslance České republiky v USA i v Ruské federaci Petra Koláře se jednoznačně máme lépe než před rokem 1989. „Protože jsme svobodní,“ zdůraznil. Sám ještě patří ke generaci, o které chtěli rozhodovat komunisté. Já vím, že ne každý svobodu unese a umí ji správně chápat, že nevidí, že svoboda je primárně odpovědnost – za sebe sama, za své okolí, za svoji zemi –, ale že to není břímě. Že je to určitě lepší než žít v nesvobodě,“ doplnil Kolář.

Z hlediska bezpečnosti se máme lépe než dřív, neboť jsme členy NATO

Bohužel prý mezi námi stále žije dost lidí, kteří před svobodou upřednostňují různé jistoty, čehož dokážou využít mnozí populisté. „Slibem totiž neurazíš,“ připomněl Kolář. Je proto dobře si zachovat pluralitní demokracii, v níž soutěží demokratické strany, ale nebojují spolu, skutečně soutěží. „Bez plurality to nejde, a proto si ji musíme neustále bránit a opečovávat,“ doplnil Kolář. Dal tím najevo, že potřebujeme soutěž levicových a pravicových stran.

Z hlediska bezpečnosti se máme lépe než dřív, neboť jsme členy NATO, a z ekonomického hlediska se nám daří dobře, a to dokonce tak, že se nám nikdy dřív nedařilo líp. Svůj vliv na to má i naše členství v EU, kde jsme dobrovolným aktivním účastníkem dění, nikoli jen vazalem, jak tomu bývalo za minulého režimu ve vztahu k Rusku, respektive k Sovětskému svazu.

Pro Českou republiku dnes není jiné alternativy. Pokud by snad někdo chtěl zkusit žít v nějakém autoritářském režimu, tak se může odstěhovat do některé z východních zemí, v nichž zůstal autoritářský režim zachován. My ostatní můžeme žít v demokracii, ale musíme si ji také bránit proti těm, kteří demokratické hodnoty odmítají uznávat spolu s námi.

Nejvíc nás ohrožuje nejistota

S tím souvisí otázka, co naši svobodu nejvíce ohrožuje. „V první řadě je to agresivní putinismus, který je dnes spojen se současným Ruskem, ale chtěl bych zdůraznit, že nemusíme nutně házet celé Rusko do jednoho pytle. Je to jakási nová forma národního korporativismu, která se snaží obnovit hegemonii Ruska a snaží se stavět na tom, že se musíme Ruska opět bát, abychom si ho mohli vážit. Takto to bohužel vidí současný ruský prezident,“ je přesvědčen Kolář.

Další hrozbou je šílený militantní islamismus, který odmítá jakýkoli odlišný názor, odmítá jakoukoli odlišnost. Třetí hrozba, která souvisí s militantním islamismem, je nekontrolovaná migrace. „Já bych to ještě rozšířil. Čtvrtá hrozba je hrozba naší vlastní nejistoty a neschopnosti těmto hrozbám čelit. Mluvili jsme o hrozbách vnějších, ale ta nejnebezpečnější je skutečně v nás,“ varoval Kolář. Nejistota vede občany k tomu, že se nechají snadno manipulovat.

Politický geograf Michail Romancov k tomu přidal pár slov o sférách vlivu. To je typ uvažování blízký Rusku, zatímco pro menší hráče jako Českou republiku je lepší být ve společenství, kde se hledá kompromis. Hledání kompromisu je sice bolestné, ale pro nás mnohem lepší než žít v nějakém společenství se státem, který se snaží na vašem území uplatňovat právo veta. A to je přesně to, o co usilují Rusové.

Tady je rozdíl mezi USA a Ruskem. Zatímco Rusko se ke svým vazalským státům chová v podstatě jako ke koloniím, USA vnímá menší státy jako partnery. Rusové vnímají jako partnery pouze podobně silné či silnější státy. „Rusové neuznávají nic jiného než silové kapacity,“ varoval Romancov. Proto jako rovnocenné vnímají jen Spojené státy nebo Čínu. Možná to vychází už z toho, jak se stovky let Rusko silou rozrůstalo. Z kdysi malého jádra v moskevském knížectví se Rusko změnilo v největší zemi světa a to se nepodařilo jen obrannou politikou.

Máme tady fasádu, která vypadá demokraticky

Rusko o sobě sice mluví jako o demokratickém státě, ale toto tvrzení podle politického geografa pokulhává. „Máme tady fasádu, která vypadá demokraticky, kde můžeme identifikovat moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, ale zároveň vidíme, že se nitky z těchto složek sbíhají v jednom centru. Tím centrem není jen osoba Vladimira Putina, který je u moci nepřetržitě od roku 2000, ale celá Rada bezpečnosti Ruské federace, která se stále více podobá sovětskému politbyru,“ konstatoval Romancov. Stabilita tohoto státu je placena jistou mírou prosperity, ale pokud lidé začnou pociťovat úbytek prosperity, poroste nespokojenost.

Historik a ukrajinista David Svoboda k tomu doplnil informace o aktuální situaci na Ukrajině. Tato země je zvyklá na to, že na ni Rusko uplatňuje svůj vliv, ale na Majdanu už Ukrajinci projevili značnou nechuť proti tomuto trendu. Kriticky se vyjádřil také k myšlence, že Krym patří k Rusku. Pokud chce být někdo důsledně historický, tak by měl podle Svobody uznat, že Krym v prvé řadě patří krymským Tatarům. Rusku Krym patří pouze v případě, že bychom přistoupili na myšlenku, že k Rusku patří celá Ukrajina. Pak by bylo možné teoreticky uznat, že i Krym je ruský. Nemluvě o tom, že už jen pohled na mapu nám ukáže, že Krym patří k Ukrajině, nikoli k Ruské federaci.