V roce 1948 jich přitom bylo jen kolem 50 tisíc, v roce 1989 více než milion, o 20 let později už milion a půl. „Nejen počet právních norem se tedy zvyšuje; také se zvyšuje agilita poslanců, ministerských úředníků, zastupitelů obcí a dalších lidí, kteří mohou právní normy produkovat. A tudíž taky zrychluje tempo přibývání zákonů, vyhlášek ministerstev, nařízení vlády, vyhlášek obcí a dalších útvarů,“ dodává ekonomka. 

„Že by to byl jen přirozený důsledek dlouhodobého nárůstu počtu státních úředníků, kteří tak mají k dispozici víc rukou, hlav i času na vymýšlení nových mantinelů, jak zregulovat naše chování? Že by všichni ti lidičkové byli puzeni neutuchající touhou vyladit nám naše zítřky všemi těmi návody k chování do dokonalosti? Nebo spíš potřebují vykazovat nějakou aktivitu, aby odůvodnili smysluplnost existence svých pracovních míst a mandátů?“ zeptala se Šichtařová. Dodala i otázku, zda se Evropa nenachází jen v dějinné epoše, která uvěřila, že detailní návod o tom, jak si politicky korektně oloupat banán, je pro společnost přínosnější než nechat tak riskantní operaci na nás. 

Každopádně sotva uvěřitelný počet právních norem má podle jejích slov jeden zásadní důsledek. „Při nejlepší vůli není možno žít za všech okolností v souladu se zákonem. Abychom totiž dodrželi zákon, předpokládá to, že jej také známe,“ dodala a poukázala, že kromě takzvaných intuitivních norem jsou tu i normy, které popisují, co kdy smíme jíst (například pamlsková vyhláška), které intuitivní nejsou.

„Samozřejmě můžete namítnout, že co neznám, musím si nastudovat. Ovšem tady vzniká logický problém. Jak si mohu nastudovat něco, o čem nevím, že to existuje? A při existenci dvou milionů právních norem je zřejmé, že nikdo nemůže každou z nich znát... Nutným důsledkem tedy je, že pokud nikdo nemůže vědět o existenci všech platných právních norem, nemůže si dopředu zjistit, jak by se měl chovat, nemůže tedy zákony ani dodržovat. A jelikož podle platné právní zásady neznalost neomlouvá, automaticky se tak všichni musíme stát zločinci...,“ dodala závěrem s otázkou, zda právní systém založený na neustálém kynutí, až se všichni v té právní kaši utopíme, není vlastně principiálně špatně. 

Původní text ZDE.