Tamní prezident Islam Karimov podle rozporuplných zpráv přicházejících z Taškentu buď již zemřel, nebo je velmi vážně nemocný. Zprávu o smrti vládce, který zemi ovládal již od roku 1989, prezidentská kancelář dementovala. Petra Procházková však již vidí „novou epochu“ v dějinách postosovětského prostoru. „Postsovětští diktátoři opouštějí své trůny,“ píše redaktorka.

Prezidentu Karimovi je 78 let a zprávy se shodují, že jeho zdravotní stav je vážný. Má těžce krvácet do mozku a spory se vedou víceméně pouze o to, zda již zemřel, nebo ještě ne. Mimořádnost situace dokumentuje, že vůbec poprvé vláda i rodina o zdravotních problémech prezidenta promluvila, jakož i to, že na výročí uzbecké nezávislosti 1. září byly zrušeny všechny velké oslavy.

Místo oslav se podle Procházkové země uvrhne do zmatků. „V těchto zeměpisných šířkách patří k dobré tradici předávat chanáty z otce na syna,“ píše Procházková. Zmiňuje příklad ázerbájdžánského prezidenta Gejdara Alijeva, který dokázal již před svou smrtí v roce 2003 připravit trůn pro svého syna Ilchama. Jenže Karimovovi se prý něco takového podaří jen stěží. Žádného syna nemá, a pokud jde o jeho dcery, tak jedna nemá o vedení státu zájem, zatímco druhá je v nemilosti národa i nomenklatury kvůli svému supernákladnému životnímu stylu.

Procházková zastává názor, že o nástupnictví si to rozdá premiér Šavkat Mirzijajev a vicepremiér Rustan Azimov. První má prý sympatie Moskvy, druhého podporuje Washington. Právě kličkování mezi oběma supervelmocemi bylo podle Procházkové mistrovským kouskem Islama Karimova. Dokázal si udržovat přízeň obou zároveň, takže nedávno Moskva Uzbekistánu odpustila 95 procent dluhů a současně mu USA dodaly zdarma 300 obrněných vozidel.

Sympatie Washingtonu, který Karimova potřeboval jako nezbytného spojence ve válce s terorismem, držely podle Procházkové Karimova u moci, ačkoliv byl „středoasijským Mugabem“ – svou krutostí srovnávaným s prezidentem Zimbabwe. Procházková připomíná, jak v roce 2005 vyšli Uzbekové do ulic, ne aby svrhli vládu, jen aby byly splněny sociální požadavky a žilo se jim trochu lépe. Karimov do nich nechal střílet, oficiální statistiky uvádějí 187 mrtvých, ve skutečnosti se podle Procházkové mluví o tisících. Prezident, který se k moci dostal v roce 1989 jako první tajemník uzbecké komunistické strany a poté prozíravě přešel na stranu nacionalistů, prý okleštil politický život tak, že opozice schopná mu čelit prakticky neexistuje.