Evropa na dně. Zbořil má ošklivý citát od Václava Havla

Pane doktore, Zelenskyj v Bílém domě útočil na viceprezidenta Vanceho slovy „o jaké diplomacii to mluvíte?“, Trumpovi řekl, že důsledky toho, až Rusko poruší příměří, „pocítí i Spojené státy“, a mával na jednu z Trumpových vět rukou, že ,,to už slyšel od Putina“. Podpis dohody se nekonal, ukrajinský prezident byl odeslán pryč. Co vás na celé této scéně zaujalo?

Skandál v Bílém domě, jako stále ještě váhám, zda to „scénování“ v Oválné pracovně Bílého domu měla být tragédie, komedie nebo tragikomedie. Michal Žantovský byl pravděpodobně první, kdo upozornil na formální souvislosti ostře sledované rozmluvy dvou prezidentů za přítomnosti svědků nebo komparzu a v režii Donalda Trumpa nebo Volodymyra Zelenského. Bývalý velvyslanec ve Spojených státech a Velké Británii popsal, jak to v Oválné pracovně obvykle chodí, když se tam procedurálně setkávají hlavy států nebo jiné významné osobnosti. Mohl tak učinit, protože tam byl několikrát ve společnosti Václava Havla. A také protože je vystudovaným psychologem, a proto se opatrně mohl zmínit o svých poznatcích, které nabyl doma při sledování televizních záznamů té podivuhodné sešlosti.

Předem musím konstatovat, že se o svých pozorováních vyjadřoval pan exvelvyslanec opatrně, zcela jinak, než činí většina komentátorů. Mezi nimi mne zaujal poslanec za KDU-ČSL Jan Bartošek, který zcela v duchu našich křesťanských i nekřesťanských politiků byl tak rozrušený, že amerického prezidenta nazval gaunerem. Po zpravodaji ČT panu Vostálovi, který nám den před inaugurací amerického prezidenta oznámil přímo z Washingtonu, že do funkce nastupuje odsouzený zločinec, jsem byl připraven na nejhorší.

Pokud se nemýlím, Michal Žantovský byl ale také první anebo alespoň jeden z prvních, koho napadlo, že „scénování“ v Oválné pracovně mělo nejen svoji scénu, ale i režii vyrobenou zřejmě na zakázku a pro zvláštní příležitost.

Odkaz na jevištní umění se nabízel hned od prvních odvysílaných záběrů. Kdybychom to zjednodušili, mohli bychom se i my pokusit alespoň naznačit, zda si nemůžeme také pomyslet, že se jednalo o komedii, tragédii nebo tragikomedii. A také jaká byla jejich motivace k podání tohoto hereckého výkonu. A tak se o to musejí pokoušet jiní histrióni, kteří se už tři dny předhánějí v tom, aby celému světu vysvětlili, oč vlastně šlo.

Nejraději bych se přidal k těm, kteří tvrdí, že to byla tragikomedie, ale je to těžké, protože následovala další setkání v Paříži a Londýně, která byla podle mého názoru ještě neuvěřitelnější. Co jsme si měli nebo mohli myslet, když se začalo mluvit o alianci zdánlivě ochotných objímat se, líbat se a rozdávat úsměvy. Abychom nezapomněli, že to byli politici vybraní podle tajemného klíče z různých zemí, kteří ale nebyli ani z Ukrajiny, ani z Evropské unie. Zřejmě byli ale ochotní si cestu do Londýna zaplatit, aby nám mohli oznámit, že jsou všichni na jedné lodi. To ale dávno víme a stačilo to potvrdit jedním kliknutím na služebním telefonu.

Vy jste v životě sledoval všelijaká jednání v Oválné pracovně či jinde. Ale že by si Chruščov či Brežněv takto otvírali pusu před novináři na americké prezidenty, to asi ne?

Rituální Oválnou pracovnu jsem viděl pouze na fotografiích nebo v televizi a někdy mne zaujaly tím, že na nich byli slavní a mocní politici, kteří seděli strnule u pověstného krbu, s aktuálním panem prezidentem, který jim dával vizualizované požehnání. Byly to dokumentární fotky k nějakému aid memoira (pamětnímu záznamu), který dokumentoval přítomnost nějakého pohlavára v Bílém domě.

Někdy to dokonce bylo proti jeho vůli a nebylo možné takový slavný, po letech neslavný dokument sprovodit ze světa. Zahajoval jsem na zámku Chýše výstavu fotografií Václava Havla, jejichž autorem byl Oldřich Škácha, a tam jsem se poprvé dozvěděl, že existuje „zveřejňovací oddělení“ v kanceláři prezidenta, kde se rozhoduje, kterou fotografii je třeba zachovat pro dějiny a která má být zničena.

V Moskvě mi jeden scénograf říkal, tam něco podobného také existuje, a že měl problém se zveřejněním nějaké fotografie Leonida Brežněva. Tam jsem také viděl fotografie téhož L.B., tehdy generálního tajemníka KSSS, při návštěvě amerického prezidenta KSSS v Camp Davidu. Byl oblečen do značkové sportovní bundy a měl dělat dojem. Ale naopak, pamatuji si ještě slavnou scénu z OSN, kde Nikita S. Chruščov křičel na předsedajícího VS OSN, který se pokoušel přerušit jeho křik ve velkém sálu, a ve snaze jej zesměšnit mlátil svou polobotkou do lavice před sebou.

Ani nejmocnější politici si neberou ve svých rozhovorech servítky, ale děje se tak většinou bez přítomnosti početného publika. Předpokládám, že pan prezident Zelenskyj je v poslední době pod velkým tlakem a nevšiml si, že Donald Trump je jiná váhová kategorie než jemu až příliš dlouhou dobu pochlebující evropští politici. Anebo že si jen spletl scénu, na které chtěl odehrát svůj výstup.

V Oválné pracovně se probírala otázka „vděčnosti“ Ukrajiny za poskytnutou pomoc. A nejen tam. Ministr zahraničí Rubio připomněl, že i Bidena Zelenskyj štval tím, jak pořád říkal, že chce tohle a támhleto, stále dokola. I u nás se objevuje podobné roztrpčení. Je namístě?

Říká se u nás také, že čeho je moc, toho je příliš. Podle Žantovského chtějí Američané Zelenského „vyřadit“, což zní také trochu neslušně a brutálně. Ale možná že tato doba nastává a pan ukrajinský prezident si neuvědomuje, že jak říká jeden můj známý necitlivý pozorovatel zvnějšku, že může dostat Nobelovu cenu míru, ale in memoriam. Politika je nejen práce ve prospěch nějakého dobra, ale i věc nelidská a někdy se i z nejlepších přátel stávají nepohodlní nepřátelé. A také v politickém podsvětí platí, jak říkají capo di tutti, že se nic nemá brát osobně a že to vše je jen politika.

Evropští lídři, kteří se sešli v Londýně, stále chtějí Ukrajinu zbrojit, aby „byla dostatečně silná pro jednání“. A chtějí z ní po příměří udělat „železného dikobraza s mnoha ostny“. Navrch chtějí vyzbrojit Evropu po zuby. Je toto správný přístup k mírovým jednáním?

V + W říkali v jedné ze svých her, že „každá velká idea musí být futrována klackem“. V dějinách, zejména v těch evropských imperialistických, to tak většinou bylo. Ale to se ještě těm klackům neříkalo „zbraně hromadného ničení“ a tyto zbraně nebyly řízeny z kosmu ani nelétaly nezachytitelnou rychlostí. A hlavně když je má k dispozici jedna, druhá nebo třetí strana, mohou je mít i strany další. Až bude Evropa po zuby vyzbrojená, bude také válčit, předpokládám jako tolikrát v minulosti, sama se sebou. Jak říkají rodiče Hugo Pludka na konci Havlovy Zahradní slavnosti, „hlavně aby na nás nepřišli Japonci, to by po nás neštěk ani pes“.

Pokud je pravda, že si takto notovala ta arogantní londýnská sešlost, která prý vystrašila Donalda Trumpa, když mu ještě neokoukaný britský ministerský předseda předal pozvání podepsané samotným Karlem III., pak by to nemuselo dopadnout dobře ani s tím, předpokládám, multikulturním dikobrazem.

Už od devadesátých let běží „integrační proces“, jehož cílem je přivést co nejvíc zemí bývalého SSSR do NATO a EU. Byly vynakládány, jak již dnes víme, velké prostředky na ovlivnění politického procesu v nich. A stále se uvažuje o členství i té Ukrajiny v obou organizacích. Ustane tento směr? Odkud se vlastně bere?

Margaret Thatcherová kdysi říkala, že evropská integrace je ambiciózní projekt arogantní části Evropy a i dnes můžeme o jejích slovech alespoň přemýšlet. Protože si jich už nikdo neváží, mohli by ti bezpočetní účastníci malých i velkých summitů alespoň přemýšlet nad zasedacím pořádkem ve svých zasedacích síní a bavit se i o tom, že Stvořitel jednou potrestá „bruselský Babylon“ a uvrhne jej „nepaměti do propasti“. Kdysi jsme si dělali legraci ze stále se rozšiřující a prohlubující evropské integrace a dohadovali se, kdy skončí. A byli mezi námi i tací, kteří předpokládali, že tomu tak bude tehdy, až východní hranice Evropy bude někde na Kamčatce.

Anglosaská imperiální posedlost a německá touha po Lebensraumu (životním prostoru) je součástí chorobného projektu evropského dobyvatelství a skončí, doufejme, až poslední Evropan bude nahrazen kýmkoliv, kdo si bude vážit třeba konfuciánských hodnot.

Když jsme už mluvili o ministru Rubiovi, ten tento týden naznačil, že USA se pokusí Rusko odlákat od Číny s tím, že pro Rusko jistě nebude výhodné být pouze juniorním partnerem jedné velmoci. Takový „reverzní Kissinger“ ale jde proti zájmu evropských elit, které byly po léta vychované v tom, že Rusko je zlo a sjednocený Západ je dobro. Co to bude znamenat pro USA, nás i to Rusko?

Zdá se mi to jako až příliš odvážný geopolitický projekt. Protože si myslím, že geopolitika je v našem euroatlantickém světě nakažena ideologií, příliš na takové úvahy nevěřím. Někdy se mi zdá, že proroctví německého generála Karla Haushofera, mj. obdivovatele japonské kultury, který tvrdil, že 21. století bude stoletím tichomořského prostoru, je až příliš hluboko uloženo v hlavách nejméně dvou generací amerických akademiků (vzpomeňme na Bidenův „objev“ anglosaského Tichomoří). Nechci být prorokem, ale myslím si, že představa, kterou u nás šířila mj. i Madeleine Albrightová, vychází z představy, že na mapách Ruska a Číny jsou „prostory“, které lze „dobývat“. A samozřejmě i manichejská představa dobra a zla, světla a tmy jako základu existence světa, která může být dočasně atraktivní. Ale pro současný evropský způsob života a totalitu evropských hodnot může být stejně zničující jako tolikrát v minulosti.

Ale musím se přiznat, že vzhledem k současnému chaosu je to pozoruhodné téma, jen se obávám, že tomu, co dnes ještě nazýváme Evropou, nebude ku prospěchu.

Jednoduše řečeno, pane doktore: cítíte se po minulém týdnu bezpečněji?

Asi vás zklamu, ale tuto otázku jsem si zcela náhodou při sledování nějakého starého českého filmu z válečných let pozdního středověku také položil. Pak jsem si zalistoval v monumentálních Dějinách perské a tádžické literatury, veledíla československých orientalistů vedených k poznání Janem Rypkou a Felixem Taurem, a pochopil jsem, jak je naše doba malicherná a ubohá. I když si tolik lidí myslí, že jsou jedineční.