Big Serge uvádí koncept, kterému se v němčině říká Zugzwang, na šachu. V překladu znamená něco jako „musíš hrát“. Týká se případů, kdy každý pohyb zhoršuje pozici, každý únik z šachu vás posouvá o krok blíž k matu a bylo by lepší netáhnout. Ale jste na tahu a táhnout musíte. Právě tato situace podle analytika a znalce historie vysvětluje současnou situaci, a to hned na několika frontách.

Izrael

Jednak co se týče Izraele. Analytik konstatuje, že objektivní pohled na tento tamní konflikt je vzácný, vzhledem k tomu, že je etnicko-náboženský. Utrpení a ponížení Palestinců každopádně berou muslimové, kterých je na světě okolo dvou miliard, jako své. V USA se zase na potřebě bránit Izrael shodují nábožní a vládnoucí, kdy pro jedny je Izrael součástí proroctví o Armageddonu a konci světa a pro druhé americkou základnou v Levantu. A do toho zasahuje také relativně nově vzniklá „církev antikolonialismu“, která vnímá Palestinu jako svůj další projekt, podobně jako ukončení apartheidu v Jihoafrické republice nebo Ghandiho kampaň za nezávislost Indie.

Izrael je dle analytika výjimečný v tom, že Izrael má být posledním útočištěm a z toho důvodu je těžce militarizovaný a také velice ochotný svou vojenskou sílu používat. Srovnává tuto situaci s pádem Konstantinopole, kdy se Rusko stalo jedinou významnou ortodoxně křesťanskou silou. A vzbudilo v něm pocit, že je obleženo. Islámem, římskokatolickým křesťanstvím i turkomongolskými chanáty. To vedlo k úzké spolupráci církve a státu a k vysoké míře vojenské mobilizace. Povaha ruského státu byla vytvářena tímto pocitem obležení, kdy je Rusko poslední výspou autentického křesťanství, takže musí na obranu vybírat větší daně a odvádět více lidí do armády.

Izrael je podle analytika podobný, akorát jeho základ je etnicko-náboženský. Každopádně je jediným židovským státem, založeným „ve stínu Auschwitzu“ a obležený ze všech stran státy, se kterými už několikrát válčil. Zda to ospravedlňuje izraelské vojenské akce, je dle něho irelevantní, jedná se o duchovní základ izraelského státu, že má sloužit jako poslední útočiště pro židy, kteří nemají kam jinam jít. „Pokud někdo odmítá uznat tuto základní geopolitickou premisu Izraele – tedy že by udělal cokoliv, aby se vyhnul dalšímu Auschwitzu – tak mu jeho činy nikdy nebudou dávat smysl,“ vysvětluje.

Nicméně Izrael má ještě jednu zvláštnost, a to že je to osadnicko-koloniální stát, který má stovky osad na napůl anektovaných územích na Západním břehu Jordánu, kde žije asi půl milionu židů. Tyto osady jsou dle analytika pokusem demograficky zaškrtit a asimilovat palestinské území a jinak než jako kolonialismus se to nazvat nedá. A poukazuje, že přes všechny snahy to ospravedlnit, tak to není normální, Dánsko, Brazílie, Japonsko, Vietnam nebo Angola nemají kolonie, aby rozšířily svou vládu.

Taková je tedy povaha izraelského státu. Schopnost Izraele existovat záleží na schopnosti jeho armády odstrašovat nepřítele a chránit izraelské osady a osadníky před útoky. Což vytváří „asymetrickou zranitelnost“. A to proto, protože Izrael musí jednak udržovat převahu nad okolními státy, ale také udržovat obranu před nestátními organizacemi. Izrael drtivě zvítězil v Šestidenní válce i v Jomkipurské, ale musí se neustále bránit proti malým útokům, jako jsou rakety vypálené z Gazy nebo přeshraniční útoky Hamásu.

Zde Big Serge opět dává příklad z historie. Upozorňuje, že Řím nebránil své hranice a měl jen 30 legií, které na jejich obranu byly nedostatečné. Jak tedy bránil své hranice? Když se v prvním století vzbouřili židé v Judsku, pro Řím nebyli hrozbou a po několika letech měli Římané pár stovek rebelů obklíčených v pevnosti Masada. Mohli na místě nechat posádku, která by obléhání pevnosti dokončila. Místo toho celá legie vybudovala rampu, po které přijely obléhací stroje.

Pro Řím bylo takové nasazení sil proti pár stovkám hladových rebelů výhodné, protože udržovalo strach z toho, že jakákoliv rebelie a odpor k Římu přinese hroznou pomstu. Použití nadměrné síly bylo pointou. Řím byl stovky let schopen udržovat své hranice hrozbou převahy a tvrdého potrestání každého, kdo se vzbouřil nebo zaútočil. V případě židů to dopadlo tak, že jejich chrám byl zbořen, většina Jeruzaléma byla zbořena a jejich velení zdevastováno a rozprášeno.

Ironicky, Izrael se teď nachází ve stejné situaci jako tehdy Římané, musí mít jednak vojenskou převahu, ale i vůli ji použít, pokud svůj projekt chtějí udržet. A stejně jako Řím v prvním století, Izrael má za to, že jeho schopnost odrážet malé hrozby byla v říjnu útokem Hamásu zpochybněna. Proto Izrael neměl jinou možnost, než zahájit nákladnou a destruktivní invazi Gazy, protože izraelská strategie vyžaduje několikanásobnou odpověď. I když bylo jisté, že při ní dojde ke ztrátám na životech civilistů i vojáků IDF.

Dle analytika není na Blízkém východě jiné řešení než vítězství jedné strany nad druhou. Vzhledem k tomu, na čem je Izrael založen, není řešení dvou států, ani jednoho státu možné. Řešení jednoho státu by pro Izraelce znamenalo nechat se demograficky převálcovat a ztratili by tak své postavení židovského státu. A řešení dvou států by znamenalo, že by Izrael musel opustit své osady. Obě řešení jsou pro Izrael porážkou na strategické úrovni, která může přijít jen po porážce na bojišti.

„Takže v Izraeli se teď vaří krev. V rámci izraelské strategické logiky musí Gazu rozbít vojenskou silou, jinak bude muset čelit nenávratné diskreditaci odstrašujícího účinku IDF a následnému zhroucení osadnického projektu. Buď bude zničena schopnost Palestinců vytvářet malé hrozby, nebo obyvatelstvo uprchne na Sinaj. Pro Jeruzalém pravděpodobně příliš nezáleží na tom, co z toho,“ soudí analytik s tím, že konflikt je v podstatě daný. Izrael kvůli své povaze nemůže mít normální vztahy s Palestinci, kteří ani svůj stát nemají. Buď bude Izrael poražen, nebo bude Gaza zničena. Čisté řešení konflikt nemá.