„Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Ivan Martin Jirous, Jiří Kolář, Miloš Forman, Věra Chytilová, Karel Kryl, Karel Nepraš, Jan Tříska, František Vláčil, Pavel Tigrid... Při odchodu ani jednoho z těchto velikánů naší kultury 20. století (a nepřeberně dalších) se naše polistopadová politická reprezentace pozůstalým nijak nevměšovala do toho, jak by mělo vypadat smuteční rozloučení s jejich blízkým. Za posledním příkladem státního dohledu nad pohřbem skutečně nenahraditelné kulturní osobnosti (ctitelé herce Vladimíra Menšíka, kterého ministr kultury pohřbíval v roce 1988, prominou) se tak musíme vrátit až do roku 1986,“ poznamenal úvodem Vitvar a vzpomněl na pohřeb básníka Jaroslava Seiferta. 

Dále se pozastavil nad tím, jak česká vláda schválila jen pár hodin po úmrtí Karla Gotta státní pohřeb v katedrále svatého Víta, což následně odmítla vdova Ivana. „Pro politiky je výhodné svézt se na Gottově oblibě, takže se předháněli, kdo přijde se silnějším vyjádřením lítosti a kdo dřív navrhne státní pocty,“ píše Vitvar. 

A dodává, že Gott se stal symbolem loajality k systému. „Onen pověstný klid na práci podporovaný přenosy Gottových koncertů ze Slaného držel Husákův kolaborantský režim nad vodou celých dvacet let normalizace. Gott to po revoluci řekl nesčetněkrát: pokud chtěl dělat svou práci, nezbývalo mu než poslušně mlčet. A po jeho vzoru mlčely miliony jeho krajanů a poslouchaly režim a Karla Gotta,“ dodal Vitvar.

„Karel Gott bude v katedrále sv. Víta vyprovázen s poctami, kterých se nedočkal ani skutečný hrdina naší novodobé historie, vojenský pilot a politický vězeň František Fajtl, jenž měl pohřeb ve strašnickém krematoriu. Tam se letos veřejnost rozloučila i se spisovatelem Jiřím Stránským, který v komunistických lágrech strávil sedm let a pak se snažil celý život varovat národ před totalitou a jejím návratem. Z vlády ani z Hradu se jeho památce nepřišel poklonit nikdo. Co to o naší společnosti říká? Klademe ochotu riskovat život pro svou vlast níže než státem regulovanou populární zábavu?“ uzavřel Vitvar se slovy, že nejvyšší státní pocty si máme schovávat pro zcela výjimečné osobnosti. 

Hudební publicista Pavel Klusák pak v Gottově nekrologu uvádí to, jak Karel Gott naučil Čechy, co to znamená být popovou hvězdou. Všiml si také to, jak zpěvákovi hrála do karet technologie v podobě nových citlivých mikrofonů. Zpěvák tak už nemusel píseň odzpívat z plných plic.