V roce 1990, když se otočil vítr, odjel Rudolf Jindrák symbolicky zakládat generální konzulát do Mnichova, který komunisté zavřeli jako jeden z prvních těsně po únoru 1948. „Bylo to obrovské dobrodružství, dva měsíce jsem spal na zemi ve spacáku v pronajaté místnosti, chodil jsem telefonovat do budky, protože nebyly mobily. Dělala se hlavně konzulární agenda, ale v Mnichově nelze nedělat politickou agendu, i s ohledem na minulost. Do Prahy jsem se vrátil jako ředitel odboru pro střední Evropu a začala důležitá etapa vyjednávání Česko-německé deklarace,“ zavzpomínal diplomat.

 

Na otázku Stanislava Novotného, zda je se zněním tehdejšího dokumentu, který vzbudil mnoho vášní, spokojen, diplomat odpověděl… diplomaticky: „Musíš si dát na misky vah pro a proti, vždy se to nějak vyvažuje. Mohli bychom být v pozici Polska a Řecka, mohli bychom na sebe hrozit přes hranice, tím, že budeme vyžadovat vzájemně reparace a připomínat si minulost. My jsme to uzavírali právě s ambicí ty vztahy nezatěžovat otázkami z minulosti. V té době jsme navíc vstupovali do EU a NATO, a Američané nám tehdy říkali, že pokud chceme být v NATO, musíme si srovnat vztahy se sousedy. Myslím, že nás to neomezuje. V některých věcech jsme mohli být důraznější, ale přece jen Německo je velkým partnerem, jsme na něm ekonomicky závislí, tak jsme museli udělat nějaký kompromis.“

 

 

Když už byla řeč o českém vstupu do Evropské unie, Rudolf Jindrák poznamenal: „Nechci jmenovat, ale někdy bychom se měli vrátit k našim vyjednáváním s EU, jak probíhala ta jednání, jak byly nastaveny podmínky, zda na nás byl vyvíjen tlak. Já o tom něco vím, ale myslím si, že ještě nenastal ten správný čas o tom mluvit konkrétně.“

 

Jednou ze štací pana Jindráka bylo i „velvyslancování“ v Maďarsku, kde se spřátelil s nynějším maďarským premiérem Viktorem Orbánem. „My jsme se s Viktorem seznámili, byli jsme v Budapešti skoro sousedi. On je o rok starší než já, bylo mi tehdy 34 let, jemu 35. Manželky se poznaly. Vážím si ho jako úspěšného a výrazného politika, který má vizi, a vede zemi z marasmu.“ Důležitá je podle elitního diplomata „personální mapa“, tedy jakási síť kontaktů a povědomí o tom, na koho je možné se v té které zemi obrátit, kdo je nám nakloněn. „Nejčerstvější zkušenost mám třeba s návštěvou německého ministra vnitra Horsta Seehofera, se kterým jsme kdysi dělali tu normalizaci česko-německých vztahů. Vedli jsme velice vřelý rozhovor. Úplně poznáte, že fungujete na stejné vlnové délce. To je spojenec České republiky, i když je ministr vnitra v Německu.“ Tento politik mimochodem například v „migrační krizi“ stál a stojí v ostré opozici vůči kancléřce Angele Merkelové.