V úvodu zmínil Martin Rozumek českou pozitivní zkušenost s migrací Bosňáků v devadesátých letech. „Nikdo tehdy neřešil jejich náboženství, řada z nich v rámci slučování rodin odešla na Západ – do Kanady, do Austrálie. Řada z nich tu zůstala, už se potkáváme s jejich druhou generací, častokrát dokázali vystudovat prestižní vysoké školy, zaškolili se výborně,“ konstatoval. Podobná situace nastala, když vypukla válka v Kosovu. Poté připomněl Organizaci pro pomoc uprchlíkům, jejímž je ředitelem. „Je to dnes největší uprchlická organizace v České republice, máme kanceláře v pěti městech. Většina našich klientů jsou neuprchlíci. Ukrajinci, kterým se něco přihodí v práci, se zdravím, ve škole. Často jsou to lidé z bývalého Sovětského svazu. Kromě toho objíždíme všechna uprchlická zařízení, tábory, detence, integrační centra. Pomáháme tomu velmi malému počtu žadatelů o azyl, kteří do České republiky přijdou,“ vysvětlil.

Následně vysvětloval pojem uprchlík a jeho práva. „Jako jediný z cizinců je uprchlík chráněn mezinárodním právem. Vychází to z dávných časů, kdy se používal takzvaný církevní azyl. Lidé, kteří byli pronásledováni, se uchylovali do kostelů a světská moc si nedovolila vtrhnout do kostela. Postupem času se vžila zásada, že lidem, kterým jde o život, se státy snaží pomáhat,“ upozornil. Zásadním zlomem byla druhá světová válka, kdy se státy mnohdy bránily přijímat židovské, ale i jiné pronásledované uprchlíky. „Tragický osud židovských uprchlíků, kterým za války nikdo nepomohl, vedl k tomu, že v roce 1951 byla přijata obecná ochrana uprchlíků v podobě Ženevské úmluvy. Je tam přesně definováno, kdo je uprchlík, co mají státy dělat, že je nemůžou vyhostit a měly by se o skutečné uprchlíky postarat. Tato smlouva je globální, téměř všechny státy světa k ní přistoupily, Československo samozřejmě také,“ objasnil. Od té doby máme dle jeho slov kategorii uprchlíka, které mezinárodní právo chrání.

Povídačky, že Tunisan se vydává za Syřana, jsou nesmysl

„Nesouvisí to tedy vůbec s Evropskou unií. Uprchlík je definován poměrně přísně, jako osoba, která se nachází mimo svou zem původu a důvodně se obává pronásledování z jednoho z pěti důvodů: rasa, národnost, náboženství, politické přesvědčení a příslušnost k určité sociální skupině,“ ozřejmil Rozumek. „Zjišťuje se to v azylovém řízení, které je velmi podrobné. Téměř se nedá vymyslet či vylhat nějaký příběh, aby vám ho ten stát spolknul a azyl udělil. Takové povídačky, že Tunisan se vydává za Syřana, jsou nesmysl. V azylovém řízení se to pozná úplně přesně. Mají tlumočníky, kteří poznají, odkud ten člověk pochází. Když někdo tvrdí, že je z Homsu, tak ho nechají namalovat tu část Homsu, kde údajně bydlel. Zeptají se, kdo je poslední starosta, kde je nejbližší mešita. Prostě nejrůznější podrobnosti. To téměř nejde vymyslet,“ domníval se.

Jedna ze zásad Ženevské úmluvy je také zákaz navrácení uprchlíka na hranice nebezpečného území. „A až v tom azylovém řízení se ověří, jestli je uprchlík, nebo není. Na každého tedy musíte pohlížet tak, že tím uprchlíkem je, dokud se neprokáže, že jím není,“ konstatoval. Podle něj podle této úmluvy nejde obracet na moři lodi s běženci zpátky. „Podle mezinárodního práva musí to azylové řízení proběhnout. Může proběhnout rychle, Norové jsou schopni ho zvládnout za dva dny. Ale takové nápady, že opevníme hranice a nikoho sem nepustíme, podle práva to vůbec nejde,“ uvedl. Upozornil též, že podle mezinárodního práva jediný stát, který toho člověka musí přijmout zpátky, je jeho vlastní domovský stát. V Evropě také platí takzvané Dublinské nařízení. „Člověk má jen jednu šanci na azyl, obvykle jsou to jižní a východní státy EU. Je to nespravedlivé, vlastně všechno by měli odnést Řekové, Italové či Poláci,“ poukázal.

Po vstupu do EU počet žadatelů o azyl v ČR výrazně poklesl

Vstup do Evropské unie dle informací Rozumka pro Českou republiku znamenal, že okamžitě poklesl počet žadatelů o azyl. „V roce 2001 jsme měli osmnáct tisíc žádostí o azyl, protože jsme ještě nebyli v EU. Lidé tu vesele žádali o azyl, pak se vypařili a požádali někde ve Francii. Po našem vstupu do EU pravidlo jedné země a jedné žádosti začalo platit. Okamžitě ta čísla šla dolů. Všichni věděli, že pokud požádají v Česku, tak tu svoji jednu možnost vyčerpají,“ upozornil. Od té doby je podle něj Česko v klidu. „Čísla žadatelů o azyl jsou směšná. Za posledních deset let bylo nejvyšší číslo vloni, a to 1 700. Skoro známe každého uprchlíka osobně. Nikdo nám v podstatě neunikne,“ sdělil.