V úvodu zmínil Martin Rozumek českou pozitivní zkušenost s migrací Bosňáků v devadesátých letech. „Nikdo tehdy neřešil jejich náboženství, řada z nich v rámci slučování rodin odešla na Západ – do Kanady, do Austrálie. Řada z nich tu zůstala, už se potkáváme s jejich druhou generací, častokrát dokázali vystudovat prestižní vysoké školy, zaškolili se výborně,“ konstatoval. Podobná situace nastala, když vypukla válka v Kosovu. Poté připomněl Organizaci pro pomoc uprchlíkům, jejímž je ředitelem. „Je to dnes největší uprchlická organizace v České republice, máme kanceláře v pěti městech. Většina našich klientů jsou neuprchlíci. Ukrajinci, kterým se něco přihodí v práci, se zdravím, ve škole. Často jsou to lidé z bývalého Sovětského svazu. Kromě toho objíždíme všechna uprchlická zařízení, tábory, detence, integrační centra. Pomáháme tomu velmi malému počtu žadatelů o azyl, kteří do České republiky přijdou,“ vysvětlil.

Následně vysvětloval pojem uprchlík a jeho práva. „Jako jediný z cizinců je uprchlík chráněn mezinárodním právem. Vychází to z dávných časů, kdy se používal takzvaný církevní azyl. Lidé, kteří byli pronásledováni, se uchylovali do kostelů a světská moc si nedovolila vtrhnout do kostela. Postupem času se vžila zásada, že lidem, kterým jde o život, se státy snaží pomáhat,“ upozornil. Zásadním zlomem byla druhá světová válka, kdy se státy mnohdy bránily přijímat židovské, ale i jiné pronásledované uprchlíky. „Tragický osud židovských uprchlíků, kterým za války nikdo nepomohl, vedl k tomu, že v roce 1951 byla přijata obecná ochrana uprchlíků v podobě Ženevské úmluvy. Je tam přesně definováno, kdo je uprchlík, co mají státy dělat, že je nemůžou vyhostit a měly by se o skutečné uprchlíky postarat. Tato smlouva je globální, téměř všechny státy světa k ní přistoupily, Československo samozřejmě také,“ objasnil. Od té doby máme dle jeho slov kategorii uprchlíka, které mezinárodní právo chrání.

Povídačky, že Tunisan se vydává za Syřana, jsou nesmysl

„Nesouvisí to tedy vůbec s Evropskou unií. Uprchlík je definován poměrně přísně, jako osoba, která se nachází mimo svou zem původu a důvodně se obává pronásledování z jednoho z pěti důvodů: rasa, národnost, náboženství, politické přesvědčení a příslušnost k určité sociální skupině,“ ozřejmil Rozumek. „Zjišťuje se to v azylovém řízení, které je velmi podrobné. Téměř se nedá vymyslet či vylhat nějaký příběh, aby vám ho ten stát spolknul a azyl udělil. Takové povídačky, že Tunisan se vydává za Syřana, jsou nesmysl. V azylovém řízení se to pozná úplně přesně. Mají tlumočníky, kteří poznají, odkud ten člověk pochází. Když někdo tvrdí, že je z Homsu, tak ho nechají namalovat tu část Homsu, kde údajně bydlel. Zeptají se, kdo je poslední starosta, kde je nejbližší mešita. Prostě nejrůznější podrobnosti. To téměř nejde vymyslet,“ domníval se.

Jedna ze zásad Ženevské úmluvy je také zákaz navrácení uprchlíka na hranice nebezpečného území. „A až v tom azylovém řízení se ověří, jestli je uprchlík, nebo není. Na každého tedy musíte pohlížet tak, že tím uprchlíkem je, dokud se neprokáže, že jím není,“ konstatoval. Podle něj podle této úmluvy nejde obracet na moři lodi s běženci zpátky. „Podle mezinárodního práva musí to azylové řízení proběhnout. Může proběhnout rychle, Norové jsou schopni ho zvládnout za dva dny. Ale takové nápady, že opevníme hranice a nikoho sem nepustíme, podle práva to vůbec nejde,“ uvedl. Upozornil též, že podle mezinárodního práva jediný stát, který toho člověka musí přijmout zpátky, je jeho vlastní domovský stát. V Evropě také platí takzvané Dublinské nařízení. „Člověk má jen jednu šanci na azyl, obvykle jsou to jižní a východní státy EU. Je to nespravedlivé, vlastně všechno by měli odnést Řekové, Italové či Poláci,“ poukázal.

Po vstupu do EU počet žadatelů o azyl v ČR výrazně poklesl

Vstup do Evropské unie dle informací Rozumka pro Českou republiku znamenal, že okamžitě poklesl počet žadatelů o azyl. „V roce 2001 jsme měli osmnáct tisíc žádostí o azyl, protože jsme ještě nebyli v EU. Lidé tu vesele žádali o azyl, pak se vypařili a požádali někde ve Francii. Po našem vstupu do EU pravidlo jedné země a jedné žádosti začalo platit. Okamžitě ta čísla šla dolů. Všichni věděli, že pokud požádají v Česku, tak tu svoji jednu možnost vyčerpají,“ upozornil. Od té doby je podle něj Česko v klidu. „Čísla žadatelů o azyl jsou směšná. Za posledních deset let bylo nejvyšší číslo vloni, a to 1 700. Skoro známe každého uprchlíka osobně. Nikdo nám v podstatě neunikne,“ sdělil.

V letech 2010 až 2013 počet žadatelů v České republice nepřekročil tisícovku lidí, v roce 2014 až 2017 méně než patnáct stovek, loni rekord 1 700, většina z nich z bývalého Sovětského svazu. „Uprchlíci se často snaží jít do země, kde už někoho mají. Z tohoto pohledu můžeme být v klidu. Afghánská komunita v Česku je pár stovek lidí. Mám příbuzné ve Švýcarsku, tam je polovina žadatelů o azyl z Eritreje, kde je šílený diktátor. Za dvacet let jsem v Česku neviděl Eritrejce. Podobně Somálci. Jsme zajímaví pro lidi z bývalého Sovětského svazu. V loňském roce přišlo 160 Gruzínů, dále Arméni, Ázerbájdžánci, také lidé z Kuby,“ vyjmenoval.

Druhým důvodem, podle kterého si žadatelé o azyl vybírají nějakou zemi, je azylové řízení. „Státy dělají všechno pro to, aby to moc nefungovalo, aby si vybrali Německo. Používají různé taktiky. V našem visegrádském prostoru je oblíbeným sportem návrat na hranice, to znamená dělat, že o azyl ten člověk vůbec nežádá. Poslat je zpátky do Běloruska, Srbska, občas z letiště v Praze třeba do Turecka. A takto vstup vůbec neumožnit,“ objasnil. Dalším odstrašujícím aspektem je dle něj detence na úvod. „Zavřít ho na určitou dobu. Oni si to samozřejmě řeknou. Občas to používáme taky. Státy také natahují azylové řízení na roky. Je to vlastně soutěž mezi státy, který z nich to udělá co nejnepříjemnější a nejtěžší. My jsme v tom ve visegrádském prostoru velmi dobří,“ prozradil Rozumek.

Každý desátý pracující u nás je cizinec

Na druhou stranu ekonomická migrace je dle něj v Česku poměrně vysoká. „Na konci loňského roku to bylo 569 tisíc lidí, kteří žijí mezi námi. Každý desátý pracující je cizinec. Nejvíce Ukrajinci, na druhém místě Slováci, s 61 tisíci na třetím místě Vietnamci,“ vypočítal. „Jsou to cizinci, kteří tu často někoho mají, a pro ně jsme ještě pořád zajímaví,“ podotkl. „Jsem zvědavý, co se teď v ekonomické migraci stane. Německo by mělo otevřít hranice třetizemcům. Pak se může snadno stát, že se všichni Ukrajinci tady zvednou a půjdou pracovat do Saska. Pro naše stavebnictví či zdravotnictví by to byla katastrofa, kdyby nás Ukrajinci opustili. Rekonstruovali jsme domek u Brna a byli bychom v háji bez Ukrajinců. Českou firmu jsme nebyli schopni sehnat,“ uvedl.

Jaká jsou celková čísla v Evropě? „Když se neděje téměř nic, přijde ročně 200 až 400 tisíc žadatelů o azyl z celého světa. Když je nějaký konflikt – Bosna, Kosovo, Sýrie – tak se ten počet zvýší. V roce 2015 přišlo přes Středozemní moře do EU milion patnáct tisíc lidí. Už v roce 2016 nově příchozích přes Středozemní moře, což je drtivá většina, bylo 362 753, takže třetina oproti roku předtím. V roce 2017 přišlo jenom 172 301, v roce 2018 138 882. Což je méně než v těch předkrizových letech,“ vyjmenoval Rozumek. „My máme povinnost poskytnout azyl jen těm uprchlíkům, kterým jde o život. U všech ostatních – kteří přicházejí za prací, za studiem – stát může odmítnout prakticky každého. Myslím ale, že bychom měli být vděční za každého Ukrajince, který si sem chce přivést rodinu. Jenom tak se podaří zmírnit negativní dopady demografického vývoje,“ konstatoval.

Teroristické útoky a radikalizace pramení z frustrace ze sociálního vyloučení

K teroristickým útokům v Evropě Rozumek upozornil na to, že téměř nikdy nebyli pachatelé uprchlíci. „Téměř vždy to byli lidé s evropskými pasy. Jejich rodiče přišli do Evropy ze severní Afriky, ale ne jako uprchlíci. Je to podle mě věc sociálního vyloučení a radikalizace. Prostě přišly miliony lidí ze severní Afriky do Francie, Belgie, Německa v čase ekonomického boomu. Jejich rodiče byli ještě potřeba u pásové výroby, děti už ne. Problém je, že ten mladík se pak přes počítač zradikalizuje a stane se z něj islámský magor,“ sdělil Rozumek. Podle něj spoustu věcí nevíme. „Třeba jak fungují věznice ve Francii, ve kterých k radikalizaci často dochází. Jestli je nějaký společný znak těchto teroristů – tak je to frustrovaný muž. Měli bychom se zaměřit na příčiny té frustrace,“ domníval se. 

I podle Rozumka například Němci udělali před lety chybu, když nabrali v nejchudších částech Turecka velké množství nejméně vzdělaných lidí. „U nich je největší pravděpodobnost, že zůstanou ve fabrice, budou potichu a makat jako šroubci celou dobu. U nás jsou u některých firem velmi populární Mongolové, kteří se v Česku vůbec neorientují. Nerozumí ničemu. To je ideální pracant pro některé firmy. Ten drží hubu, dělá přesčasy a neví nic. Ekonomika si žádá tuto levnou nevzdělanou pracovní sílu. V Německu to také tak bylo. Kdyby to mohli udělat znovu, tak už nepřijmou tak velký počet lidí z Turecka s nízkým vzděláním,“ myslel si Rozumek. „V ekonomické migraci bychom si měli vybírat toho, koho potřebujeme. Nepléduju za žádné davy. I já lidumil, obránce uprchlíků, bych si vybíral lidi blízké geograficky a kulturně, protože si myslím, že Ukrajinec se zařadí mnohem snáz než třeba lidi z Blízkého východu. V ekonomické migraci si můžeme přesně nadefinovat, koho chceme, v jakých počtech, dokonce i v jaké kvalifikaci,“ vysvětlil.

Češi sem chtějí několik stovek sirotků

Přeplněné uprchlické tábory na řeckých ostrovech jsou dle Rozumka ostudou Evropy. Je na nich i 3 400 dětí bez doprovodu rodičů a příbuzných. „Řekové se docela snaží, pro dvanáct set mají dobré ubytovací podmínky. Ale další více než dva tisíce žijí některé na ulici, některé v policejních celách v menších městech, protože pro ně není žádné ubytování. Některé i v různých vybydlených domech. Prokazatelně je tam spousta dětí v nouzi. Paní europoslankyně Šojdrová nevzdává plán nějaké z nich přijmout. Obdivuji ji, protože politicky je to pro ni v České republice sebevražda. Technicky to problém není, máme vzorový systém péče pro nezletilé. Dalo by se zařídit, aby přišly děti opravdu malé. A přihlásilo se i několik set lidí, kteří by si tyto děti chtěli vzít,“ uvedl Rozumek, na což zareagoval moderátor a hostitel akce Martin Fryč, který doporučil přítomnému redaktorovi PL.cz titulek tohoto textu. „Možná by byl dobrý titulek pro zástupce Parlamentních listů: Češi sem chtějí několik set sirotků.“

Jeden z dotazů na Martina Rozumka zněl, co říká na dohodu EU s Tureckem ohledně migrace. „Souhlasím s tím, že Turci jsou v podstatě hrdinové. Jsou největší hostitelé uprchlíků na světě. Jenom Syřanů je tam tři a půl milionu, dohromady 4,2 milionu uprchlíků. To nemá nikdo. V mých očích jsou Turci v tomto ohledu hrdinové. Chovají se k nim slušně,“ prozradil. „Jestli se něčeho obávám, tak poklesu turecké ekonomiky. Většinou totiž platí, že když je ekonomická krize, tak první, kdo to odnese, jsou cizinci. Mohlo by se pak snadno stát, že při propadu turecké ekonomiky z těch milionů lidí by se řada z nich mohla zvednout a jít do Evropy,“ obával se.

V závěru se debata stočila na jeden z velkých problémů, takzvanou návratovou politiku. „Řada států si takto řeší svoji vlastní nezaměstnanost. Vědí, že objem peněz naposílaných zpátky se nikdy nevyrovná rozvojovým projektům. Takže podporují to, aby co nejvíce lidí odešlo někam a posílali peníze zpátky. Vzpomínám, že před řadou let bylo nemožné vrátit Číňany, Vietnamce zpátky. Stát je zpátky nechtěl. Třeba severoafrické státy jsou na tom podobně. Naplnit jedno letadlo Alžířany, nebo Maročany je skoro zázrak. Je to chyba. Myslím, že bychom jich měli poslat statisíce zpátky. Jsou v kategorii ekonomických migrantů, a když nic neumějí, tak je tu nepotřebujeme. Nefunguje to dobře, je potřeba návratový projekt zefektivnit. Kdyby bylo na mně, tak bych byl pro společný návratový program, aby občané viděli, že se letadla opravdu vrací zpátky. Ty země je ale zpátky nechtějí. Merkelová však na tom intenzivně pracuje. Objíždí země původu, slibuje jim investice pod tou podmínkou, aby si brali vlastní občany zpátky. Dělá to v Gruzii i v řadě zemí Afriky. Naproti tomu někteří evropští politici jsou jen žvanilové, kteří to mají jen jako mediální téma a nedělají v této oblasti nic. Typicky Sebastian Kurz z Rakouska,“ upozornil Martin Rozumek.