„Na platbách z eráru se dá založit výnosný zemědělský byznys, aniž byste cokoliv pěstovali a prodávali,“ to je jedna z šokujících informací, které zazněly v kulturním centru Lubenec v okrese Louny, kde se konala beseda s názvem „Je zemědělství veřejnou službou?“. Organizoval ji spolek SOS Lubenec, který se mimo jiné angažuje v Platformě proti hlubinnému úložišti (psali jsme zde). 

„Chtěli jsme se dozvědět, jak se žije místním farmářům a zda jim někdo háže klacky pod nohy,“ podotkla za organizátory Marcela Svejkovská.

Zemědělství je výnosný byznys i bez sklizně

Zemědělské pozemky tvoří u nás 53 procent půdy, konkrétně jde o 4,2 milionu hektarů. „Zabírají přes polovinu země. Je to docela dost veřejného prostoru, nemyslíte? Je to logické: základem je jíst,“ podotkl místní farmář Vojtěch Veselý z Valče, hlavní řečník večera, který vidí v zemědělství dvě velké bolístky – byrokratizaci a oligarchizaci.

Farmář Vojtěch Veselý na besedě v Lubenci (Foto: Lucie Bartoš)

„To první neplatí jen pro náš obor, ale jakmile jedete v potravinách, máte mnohem více výkazů, výrazně víc sledovaček. Navíc když někdo řekne, že ‚všetci kradnú‘, tak úřady se mohou přetrhnout, aby našly nějaké pochybení… A když se někde nekrade, tak i to je podezřelé. I v obchodních vztazích jsou běžné sankce, ale bojovat proti úřadům jako zemědělec, to je jiná liga,“ tvrdí.

Na platbách z eráru, tedy z veřejných prostředků, už se prý dnes dá dobře vydělat. „Ve většině oblastí industriálního zemědělství je možno založit byznys na platbách z veřejných rozpočtů, aniž byste cokoli produkovali,“ šokoval přítomné, jimž tím vyvrátil tezi, že základním smyslem zemědělství a potravinářství je zajistit jídlo pro obyvatele země.

Řada českých zemědělců právě kvůli existenci dotací vůbec není motivována k tomu, aby měla odbyt u zákazníků. Bez dotací pro zemědělce by přitom  teoreticky potraviny mohly být levnější. Za jídlo totiž platíme v podstatě třikrát. „Jednak za něj zaplatíme v obchodě. Pak v rámci  daní, z kterých jsou vypláceny dotace zemědělcům. A pak sanace za externality,“ uvedl Veselý. Že bychom se bez dotací nenajedli, tedy není pravda. „Občas ve sdělovacích prostředcích slyším, kam jdou jaké dotace a zda jsou či nejsou potřeba, a jsem z toho poměrně zmatený,“ zaznělo od obyvatele Pavla Pavlíka.

Podle hospodáře Veselého je fůra bolístek, které trápí zemědělce, ale jsou to většinou témata, o kterých si mohou farmáři leda tak žehrat mezi sebou. Lidi zajímá, aby měli přístup k nezávadnému jídlu za normální cenu. Přesto téma dotací, které skladbu sklizně na českých polích ovlivňují, návštěvníky zaujalo. V Evropské unii stojí zemědělství na dvou nohách; jednou jsou dotace, a teprve druhou pak odbyt zákazníkům.

Oceňovány jsou nejvíce chmel, seno i věk farmáře

Kde tohle vzniklo? „Po druhé světové válce lidé ještě měli vzpomínky na období, kdy nebylo co jíst, trvaly hladomory, byl strach z hladu. Evropa se rozhodla, že bude do zemědělského sektoru lít tolik peněz, aby jídla bylo hodně,“ objasnil farmář Veselý, podle něhož se ale dnes místy dotace stávají hlavním zdrojem příjmů pro zemědělce.

Jedním typem je balík peněz, o který se soutěží. Pěstitelé a chovatelé se mohou hlásit o podporu na nákup nového traktoru nebo sušičky se sýpkou, novou slepičárnu, vysazení aleje, opravu kapličky, pořádání semináře. „Porota ze všech žadatelů vyhodnotí, kdo hodlá peníze utratit co nejsmysluplnějším způsobem, a tomu je přidělí. Druhou oblastí jsou nárokové dotace na každý hektar, který se obdělává. Záleží, co se na daném hektaru půdy děje,“ přiblížil Veselý s tím, že nejmenší platba jde na ornou půdu, která není nijak speciálně – ekologicky, biodynamicky – obhospodařována. Základní suma je 3400 korun na hektar ročně.

„Když k tomu přidáte činnosti pro zvýšení biodiverzity – například před pšenici ještě zasejete hrách, který pak zaoráte, čímž zlepšujete půdu – tak dostanete přidáno ještě 1900 korun. Pokud jste mladý, tak do 40 let ještě 1700 korun navrch. Můžete si tak od Unie přijít ročně až na sedm tisíc za hektar,“ vypočítával zemědělec, který překvapil informací, že nejlépe se finančně mají ti, kdo provozují biochmelnice:

„Jednak je to národní plodina. Stát se rozhodl, že chce chmele víc. Chmelaře podporuje ještě extra platbami. Také je tam mnoho ruční práce.“

Co chce zákazník, není důležité

Dvanáct procent půdy je u nás v režimu ekologického zemědělství. Ve výměře ekologické rozlohy půdního fondu jsme prý premianti v EU, zaznělo. Do dvou let od certifikace musí ekofarma vždy začít nabízet bioprodukt. Který je tím nejtypičtějším pro Českou republiku?

Není to mrkev, jogurt, ani mléko či maso. „Hlavním produktem je seno. Osmaosmdesát procent ekologické výměry se totiž uskutečňuje v horách. Za 2400 korun posekáte čerstvou trávu, zabalíte do balíku a odvezete do lesa. Tím splníte požadovaná pravidla a koncem roku vám přijde 11.200 korun. A nemusíte seno ani prodávat...“ rozkryl Vojtěch Veselý, proč vídáme napříč krajinou víc snopů sena než zemědělských plodin, které potřebujeme na jídelní stůl mnohem více.

Data z Českého statistického úřadu potvrzují, že 65 procent ekoploch nemá vůbec žádný příjem z ekoprodukce. „Třiadvacet procent má jen čtvrtinu příjmu z produkce, takže občas něco prodají. Tedy z 88 procent zemědělských ploch se něco produkuje, ale neprodává. Jejich existence nezávisí na odbytu, na poptávce zákazníka. Vyžijí z dotací,“ potvrzuje sedlák.

Většina bioproduktů, ke kterým se dostanete, je tak povětšinou od nadšeného biofarmáře. „Ti produkují zhruba na 3-4 procentech ekopůdy. Rozhodně brojím proti biocertifikaci, pokud to vede k těmto následkům,“ uzavřel ekofarmář.

Normální jídlo k jídlu vzniká podle něj v ilegalitě: „Je spousta farmářů, kteří dělají dobré jídlo, ale tak nějak podloudně. Nemají všechny schvalovačky od příslušných úřadů. Trošku na tajňačku, trošku jako hobby, protože nemohou tím pádem opustit práci a začít dělat na plný úvazek.“

On sám vyrábí jídla z ovoce, zeleniny, mléka, masa. Problém je, že když chce kdokoli dodat své produkty do místního obchodu, musí splnit stejná pravidla jako supermarketový babylon.

Strávník hlasuje peněženkou

Posluchači na besedě byli zaskočeni a nevnímali informace za nic úplně pozitivního do budoucna. „O zdraví, o životosprávě se hovoří, ale jak tento systém funguje, to se přiznám, že 90 procent toho, co zaznělo, byly pro mě dnes nové informace. A trošku se za to stydím. Opravdu je to obor, který mi mírně unikal, nikdy jsem se k tomu nedostala – kromě toho, že si doma na zahrádce něco vypěstuji. A přitom je to důležité. Možná v této oblasti chybí veřejnosti gramotnost,“ vyjádřila se Romana Havrdová, pedagožka podbořanského gymnázia.

Vzdělávat spotřebitele je podle Vojtěcha Veselého důležité, ale už to prý narazilo na určitý limit. „Nevím, co víc by ještě měl neziskový sektor dělat, aby si populace zvnitřnila, že hlasuje peněženkou. Že jde do obchodu – a za co utrácí peníze. Takový způsob zemědělského managementu podporují,“ řekl.

Porovnal situaci s oblastí finančních produktů: „Když se před lety objevily kazuistiky, jak je zadlužování morbidní, tak se dostal do škol předmět finanční gramotnost. Ukázalo se ale, že i když  notorickým zadlužitelům říkáte, ať toho nechají a dělají si doma rozpočet, tak stejně když za nimi přijde nějaký predátor, tak si zase půjčí a zase se propadnou víc ve své dluhové pasti. Vzdělávat lidi ve finanční oblasti vyhodnotila organizace Člověk v tísni jako účelné jen z několika málo procent. Až když začali pracovat na změně legislativy, aby nebylo možné nabízet ‚toxické‘ finanční produkty, pak teprve nastala změna. U jídla je to podobné: Mělo by se spíše znemožnit, aby se jídlo, které má za sebou šílenou ekologickou stopu, dostávalo do supermarketu. Spíš bych reguloval výrobu, než spotřebitele. Je to jinak boj s větrnými mlýny…“

„Vidím, že hodně zla nadělají dotace. Ale je na společnosti, co vlastně chce – nejde  jen o zemědělství, ale i o školství, o medicínu. Je otázka, zda jsou dotace dobře, či na škodu. Zaplnit žaludek něčím levným dneska není problém, ale když budu chtít vědět, co to je, tak už problém můžu mít...“ myslí si Pavel Pavlík.

„Je nějaká naděje na změnu k lepšímu?“ ptala se Marcela Svejkovská, která rovněž pracuje jako středoškolská učitelka.

Vojtěch Veselý by osobně podpořil vznik legislativy, podle které budou jedni lidé moci vyrábět a prodávat jídlo jiným lidem za podmínek, které si domluví spolu, bez potřeby prostředníka v podobě úřadů. „Otevřený trh se svými pravidly i hráči zůstane netknutý, jen z něj vypadnou ti, kterým se nehodí a kteří se nehodí pro něj,“ míní. Ničemu to podle něj nevadí ani z pohledu strašáků, které jsou vštěpovány zákazníkům do hlavy:

„Nevím, kde se vzala norma, že jídlo, které se dostane do regálu obchodu, je nezávadné. Na druhou stranu nám vznikají leukémie, rakoviny, alergie, kdesi cosi. Kdo zaručí, že nějaký výrobek mě neotráví do 14 let?  Že nás neotráví do 14 dnů, to se předpokládá… Ale kdoví, co později…“

U jedné besedy to neskončí

Dohady, zda je zemědělství ještě službou veřejnosti a jak se dostat ke kvalitnímu jídlu od sedláků, nekončí jednou uskutečněnou debatou. Naopak se už za dva týdny v Podbořanech uskuteční setkání aktivních lidí a neziskových organizací, kteří chtějí v regionu podpořit lokální prodej od zdejších pěstitelů, kterým skutečně jde o skutečné jídlo a život s přírodou.

„Tentokrát jsme zvolili tematiku lokálního prodeje. Tohle téma zde vidí ve vzduchu, po místních výrobcích je hlad,“ uvedla Edita Langpaulová, komunitní koordinátorka z iniciativy Místa zblízka. Setkání se uskuteční v neděli 31. března od 10 hodin v Dětské skupině Chůvička na Barborce. Zapojit by se měl mimo jiné Spolkový obchod Obživa a platforma Scuk – tržiště lokálních potravin.