Bubeník nejdříve vzpomínal na své mládí, emigraci a následný návrat do Česka: „Když jsem byl mladej, znemožnili nejen mě, ale i mému bratrovi pro naše antipostoje vystudovat školu a omezili můj osobní pohyb na minimum a dostal jsem jednu důtku za druhou. Neposral jsem se...“

„Když jsem toho měl už po krk, emigroval jsem do Austrálie a pověsil svoje angažmá ve dvou super kapelách na hřebík, abych získal opravdovou svobodu. A co oni? V rádiu mě ve své rodné zemi zhanobili, že jsem zrádce socialismu. Neposral jsem se...“

„Po dlouhých letech jsem se vrátil do Čech, když mi vážně onemocněla maminka, a lidé mi říkali, co tady vlastně chci? Zaujmul jsem své místo po boku své nemocné maminky a posléze i tatínka. Asi už víte proč... Bylo to jediné správné místo, kde jsem mohl být v daný moment šťastný. A oni říkali: ‚zasranej emigrant‘... Neposral jsem se.“

Pak se věnoval tomu, z čeho všeho se „neposral“ během covidu a nařízení určených k tomu, aby se nemoc nešířila. „Když mi loni na cestě na koncert nedali najíst a dokonce ani neubytovali v hotelu, protože nejsem očkovanej (ač bylo očkování dobrovolné), neposral jsem se... Najedl jsem se prostě jinde a ubytoval u dobrých lidí, kteří mi to nabídli...“