"V poslední době často slýcháme, že pojem populismus nemá prý žádný reálný obsah, je to prý jen urážlivá nálepka, s jejíž pomocí se tradiční strany snaží stigmatizovat v očích veřejnosti nejrůznější nová hnutí," vyjádřil se Pehe. Jako hlavní obhájce tohoto názoru uvádí jak současného prezidenta, Miloše Zemana, tak bývalého, Václava Klause.

"Reprezentace lidu se řada populistických hnutí snaží dosáhnout upřednostňováním referend před zastupitelskou demokracií, anebo tvrzením, že vládnou v zájmu všech, nikoliv jen jedné voličské skupiny. Populistická hnutí nemohou mít vyhraněnou ideologii, reprezentující zájmy těch či oněch částí společnosti," píše dále Pehe.

Populisté jsou podle Peheho definováni svým národním cítěním, jsou to ve své podstatě nacionalisté. Jako hlavního viníka všech potíží prý vidí nadnárodní struktury a globalizaci. Pehe tak usuzuje z toho, že většina populistických hnutí v Evropě je protievropská a antiglobalistická.

Z toho také Pehe odvozuje, že se populistické strany nemohou dlouhodobě sjednotit, neboť si konkurují už ve své snaze reprezentovat všechen "lid". "Na nadnárodní úrovni se i přes různé snahy koordinovat svoje kroky nakonec dostanou do vzájemných konfliktů, protože zájmy toho kterého národního lidu, který údajně reprezentují, jsou z historických i dalších důvodů odlišné," píše Pehe. Jako příklad uvádí oblibu Alternativy pro Německo (Adf) u Václava Klause. Klaus však údajně ignoruje témata, která jsou v rozporu s českými zájmy, jako jsou Benešovy dekrety. 

Dalším příkladem takového nesouladu je vztah Tomia Okamury a italské Ligy Severu, jejíchž setkání se Okamura již několikrát zúčastnil. Zatímco v otázce omezení migrace do Evropy budou oba politici bezpochyby zajedno, v otázce přerozdělování uprchlíků tomu tak bezpochyby nebude, domnívá se Pehe. 

"Zájem italských populistů je v konečném součtu zásadně odlišný od zájmů českých populistů, ba je v lecčems protichůdný. A mimochodem: italští populisté, ať už z Ligy severu nebo Pěti hvězd, nejsou také zdaleka tak prvoplánově protievropští jako kupříkladu právě okamurovci nebo třeba i Alternativa pro Německo či Národní fronta Marie le Penové ve Francii," píše Pehe.

"Dokud se nejrůznější populistická hnutí v Evropě nedostanou k moci, jsou schopná pořádat vcelku harmonicky působící setkání a v lecčems si notovat. Jakmile se k moci dostanou a začnou vystupovat i na vládní úrovni jako reprezentanti svého lidu, dostávají se zákonitě do konfliktu s populisty z jiných zemí. Tam, kde se to už stalo, tak ožívá soutěž různých nacionalismů, které jsou z podstaty věci neslučitelné. Evropa s tím má ostatně vlastní tragické zkušenosti. Ti, kdo tvrdí, že současný nástup nacionálního populismu v Evropě je jakýsi ozdravný trend, se tak zásadně mýlí," uzavírá své myšlenky Pehe.