Napadlo mě to, když jsem na sociálních sítích zachytil postoje některých našich občanů, z nichž jsem pochopil, že pro mnohé je to téma v podstatě nezajímavé nebo alespoň ne tolik lákavé, tak proč vlastně dělat nějaké demonstrace? Proč se tedy naši kolegové a kamarádi nejen od nás z hnutí scházejí rok co rok na Václaváku a vyjadřují svou podporu Srbům na Kosovu? Obzvláště včera, když nám tak docela přituhlo?
Srbský a český národ jsou historicky spjaty po dlouhá léta. Byli to již naši národní buditelé, kteří se s v Rakousko-Uhersku s nadějí upínali mimo jiné k bratrům Jihoslovanům. Před začátkem a v době první světové války utíkali Češi z Rakousko-Uherska kromě Ruska také právě do Srbska a mnoho Čechů bojovalo následně na straně Srbska. Krátce po vzniku ČSR byla ustanovena tzv. Malá dohoda, což bylo spojenectví nově vzniklých států ČSR a Jugoslávie doplněných o Rumunsko. Cílem bylo zajistit stabilitu nově ustanovených států v neklidné poválečné době. Hlavně šlo o zajištění proti tehdy nevyzpytatelnému Maďarsku.
V době Mnichova se Srbové zachovali velmi bratrsky. Ačkoliv se jich tato mezinárodní politická zrada jako státu nikterak netýkala, byly podány nabídky na pomoc v podobě dobrovolníků, a to nejen skrze různé spolky, ale i přímo armádou tehdejší Jugoslávie. Podle webu fronta.cz se mělo jednat až o několik desítek tisíc dobrovolníků
Když se přesuneme do roku 1968, kdy nás obsadila vojska Varšavské smlouvy, tak to byly armády Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Bulharské lidové republiky. A Byla to tehdejší Jugoslávie, která se nejenomže invaze neúčastnila, ale ještě diplomaticky podpořila tehdejší vedení KSČ a nabídli nám materiální pomoc. Obyčejní lidé v Jugoslávii se také zachovali velmi solidárně, protože se velmi přátelsky starali o „dovolenkáře“, jejichž vlast byla opětovně obsazena cizími armádami a mnozí se tak ani domů vrátit nemohli.
Z těchto výše uvedených důvodů se nemohu ztotožnit nejenom s amputací Kosova Srbsku, které je historicky podáváno jako osamostatnění Kosova (rozuměj albánského), ale ani s následným aktem uznání tohoto útvaru naší tehdejší vládou. Během posledních sta let se v krizových situacích Srbové několikrát projevili jako naši opravdoví bratři, zatímco my jsme je velmi lacině a bez boje v roce 2008 prodali.
Proto je tak důležité, že „hrstka“ našich lidí tuto křivdu vytrvale na Václavském náměstí připomíná a odsuzuje. Omluva tehdejšího prezidenta Zemana za nezákonné bombardování Jugoslávie vojsky NATO je jen malou, ale přesto důležitou útěchou ve stínu nezapomenutelné křivdy.
