Noví majitelé InterContinentalu získali územní rozhodnutí pro projekt úprav jeho okolí včetně novostavby na piazzettě pojmenované po Miloši Formanovi. Kontroverzní třípatrovou stavbu přitom už dlouho striktně odmítají někteří místní obyvatelé, politici i Česká komora architektů.

Ano, InterContinental budí pochopitelně teď obrovské emoce...

Předpokládám, že o této stavbě slyšeli i mimopražští. Jde o vůbec první mezinárodní pětihvězdičkový hotel v ČSSR, vznikl v letech 1968-1974 a podílely se na něm hned tři architektonické kolektivy (to také není obvyklé). Nejen podle mého názoru je tato budova významnou novostavbou – tím spíš, že výsledný návrh architektů Karla Filsaka, Karla Bubeníčka a Jaroslava Ševce nelze jednoznačně klasifikovat jako brutalistní.

Na interiérech se podílela tuzemská umělecká elita: zmínit lze tvarované lustry Reného Roubíčka, svítidla Huga Demartiniho či monumentální plátna Františka Ronovského.

Hotel musel splňovat nejvyšší standardy. V roce 1979 například pro zajímavost jako vůbec první československý hotel zavedl vlastní televizní program v několika světových jazycích.

Intercontinental každopádně představuje stavbu vymykající se obecnému trendu, což by mělo vést k památkové ochraně. Ministerstvo kultury ovšem nedávno řeklo své jednoznačné„NE“!

Co to může pro InterContinental znamenat?

To se teprve uvidí, ačkoli některé cenné prvky a partie interiéru už byly v rámci rekonstrukce zničeny. V této souvislosti bych rád zdůraznil, že naprosto chápu její nutnost – hotel jsem navštívil vícekrát a doslova po ní volal. Stejně tak zcela rozumím tomu, že noví majitelé chtějí zhodnotit svou investici a vydělávat na hotelu a jeho okolí, to je legitimní a přirozené. Jen by tomu měly být vymezeny hranice – nejen s ohledem na samotnou stavbu, ale i její okolí. Po roce 1989 vystřídal hotel hned několik majitelů a v pozdních devadesátých letech prošel několika přestavbami, kdy většina dobového vybavení uvnitř definitivně zmizela.

Největší emoce ale vzbuzuje plánovaný návrh úprav přilehlé piazetty, nedávno pojmenované náměstí Miloše Formana. A v jejich rámci projekt třípatrové prosklené novostavby.

Ano, mnohé hlasy ho kritizují – a patří k nim i ten můj. Svůj nesouhlas vyjádřila rovněž Česká komora architektů. Investor považuje piazettu za pouhou proluku, zatímco jde (i formálně) o náměstí, které by nemělo být takto zastavěno. Nemluvě o tom, že se novostavba nehodí k tzv. učitelským domům, které vznikly mezi léty 1919 a 1921 podle návrhu Otakara Novotného a představují hodnotný kubistický počin. Je třeba říct, že Hotel InterContinental, vzniklý za socialismu (pro někoho „temného“), příkladně respektoval své okolí.

Téměř pět dekád hostil politiky, mezinárodní celebrity i byznysmany, kteří za pohlednicový výhled z prezidentského apartmá pražského Intercontinentalu platili téměř sto tisíc korun za noc.

Ale jak vypadá nyní, respektive, co z něj ještě zbývá?

Po pěti měsících práce vidíme nad vltavským nábřežím už pouhý ohlodaný skelet a mezi nosnými sloupy samotný hotel. Je to hodně smutný pohled.

To mě přivádí k otázce: Jak dopadá srovnání památkové péče komunistického a současného režimu? Který z nich si památek vážil víc?

Polistopadový režim ve srovnání se socialismem z toho vychází na první pohled příznivě. Ale to je jenom zdání.

Určitě si pamatujete šedivé, opadané fasády historických objektů, na což jsme před rokem 1989 mohli běžně narážet. Docházelo i k barbarským demolicím – jde třeba o zámek v Mimoni nebo v Praze o nádraží na Těšnově (a z méně známých příkladů například o likvidaci pozůstatků historických Vysočan).

Jenže pozor: ne zcela lichotivě v tomto ohledu vychází nejen Rakousko-Uhersko, kdy pražské památky neblaze zasáhla tzv. velká asanace, ale také opěvovaná první republika (zde bych uvedl např. demolici jezuitského letohrádku na Smíchově – u nájezdu na Jiráskův most)… a o dnešní době ani nemluvě. V případě státních či obecních počinů se obvykle argumentuje veřejným zájmem. Netvrdím, že v případě těchto a dalších demolic neexistoval; jenže i tak mohly být hodnotné památky zachovány – kdyby se tedy chtělo. A dnes k jejich zkáze přispívá i další tlak, který před Listopadem prakticky neexistoval.

A tento tlak vytvářejí developeři, kterým pozůstatky minulosti logicky překážejí, a proto se často dopouštějí téměř neomluvitelných zvěrstev. Můžeme uvést příklady?

Samozřejmě. Myslím, že klidně postačí pár těch pražských, o kterých s Otomarem Dvořákem píšeme v trilogii Utajené hrady a zámky:

V současnosti například probíhá výstavba komerčního a rezidenčního komplexu v areálu bývalého Nuselského pivovaru. To nejcennější snad zůstane zachováno. Jiné cenné prvky – např. sýpka či dokonce unikátní dřevěné boudy tzv. Koliby, jedné z ozdob naší veleúspěšné účasti na světové výstavě Expo ´67 – byly bezohledně zlikvidovány.

Další příklad: Zámeček na Cikánce či Vila Moskva (pomezí Radotína a Zadní Kopaniny) byl sice zchátralý, ale dotvářel půvab této osady. Zahraniční majitel ho nemilosrdně zbořil, prý slíbil postavit repliku… a výsledek je ten, že v reálu tu dnes máme naddimenzovaný kolos, který podle mě vůbec nerespektuje okolí a místní měřítka.

A můžu pokračovat. Ze středověkého a ranně novověkého Podviní u Rokytky přežil jediný sloup, ukrytý v rezidenčním komplexu. Ten mohl zabrat celou plochu poté, co zbytky historických budov vyhořely začátkem tisíciletí – „v ten správný čas“ pro výstavbu (vina byla tehdy připsána bezdomovcům). Možná si ještě vzpomenete na stejnou katastrofu, která v roce 2000 postihla Vinohradský pivovar, z nějž měly být zachovány některé konstrukce včetně trámů… Ale kdepak!

Zámečky Vokovice a Veleslavín sice z povrchu zemského nezmizely, ale jsou bezohledně tísněny novou výstavbou. To samé se pravděpodobně chystá v případě unikátní tvrze v Kralovicích. A na pováženou je stav unikátního pásu barokních usedlostí kolem Patočkovy ulice. Pravda, Šlajferka a Kajetánka září novotou. Ovšem unikátní kaple Panny Marie Altöttinské, součást areálu druhé jmenované usedlosti, nemá vyhráno - a zde mohu říct, že se k této katolické památce komunisté chovali lépe než polistopadoví úředníci, ačkoli ani prvně jmenovaní nedotáhli rekonstrukci do konce!

Stejně jako příběh Petynky, který je dosti výmluvný: nechybí v něm nesplněné sliby a veřejné peníze, které nebyly použity k účelu, pro něž byly čerpány.

A doslova odstrašujícím příkladem je Císařský mlýn. Tento manýristický skvost u Vltavy je z podstatné části nenávratně ztracen, protože developerovi šli na ruku úředníci – podle mého názoru buď nekompetentní, nebo zkorumpovaní. Pak to dopadá tak, že místo originální památky máme „něco“, co se tváří jako replika. Člověk ale musí hodně přimhouřit oči a napnout fantazii, aby v ní viděl původní stavbu.

Takových nešťastných či rádoby šťastných konců jen nejen v Praze, ale po celé republice dlouhá řada, a všímavý čtenář-poutník jistě ví o dalších.

Dobrá, příkladů je více než dost, proč tedy nezasáhne Národní památkový ústav? Na co ho potom máme?

Pravda je, že na mnohé ze zanikajících či ohrožených památek nebyla vyhlášena památková ochrana (a InterContinental je jen jedním z mnoha příkladů). Ovšem to je další zajímavá otázka – a pro osud jednotlivých objektů dokonce otázka zásadní: kdy je a kdy není vyhlášena. Se zvláštními případy se člověk setkává často. Uvedu jen jeden, na který jsem narazil při přípravě knihy Krajinou Karla IV., kterou jsme nedávno napsali s Otomarem Dvořákem.