Angela Merkelová a Emmanuel Macron navrhují vytvořit evropský program v rozsahu 500 miliard eur (13,8 bilionu korun) na hospodářskou obnovu po koronavirové krizi. Peníze, které si EU má svým jménem půjčit na finančních trzích a které pak bude splácet v delším časovém horizontu, podle Berlína a Paříže zlepší konkurenceschopnost evropského hospodářství. Z fondu mají čerpat země a sektory nejhůře postižené pandemií. Jak se k takovému nápadu z dílny Merkelové a Macrona stavíte?

Nejdříve trochu ke kontextu tohoto návrhu. Od začátku vzniku měnové unie je jasné, že eurozóna stojí a to ještě chabě, na jedné noze. To je monetární politika, kterou má na starosti Evropská centrální banka. Fiskální noha, tedy sladěná daňová politika a redistribuce chybí. Od počátku se politici tvářili, že to není potřeba, přestože jak teorie o měnových uniích, tak i praxe (Československo byla měnová unie, ale i Itálie, příkladem par excellence je znovusjednocení Německa) ukazují, že udržet velmi rozdílné regiony/země u jedné měny se bez redistribuce neboli přerozdělení prostě neobejde.

Německo dlouho odmítalo jakoukoliv redistribuci (což má i své kořeny u toho znovusjednocení, které bylo mnohem nákladnější, než si tehdy Západní Němci představovali). A pak přišel rozsudek z Karlsruhe, který ohrožuje fungování té monetární politiky. Německo se následně, překvapivě, přidalo k té francouzské myšlence „fondu obnovy.“ Návrh není přijímán jednoznačně, to je potřeba říct.

Co se týče postižení pandemií, je potřeba také uvést, že Itálie byla v minulých letech Komisí nucená škrtat a přímo se jí doporučovaly škrty ve zdravotnictví.

Mohlo by se zdát, že fond tedy bude nástrojem vyjadřujícím, že měnová unie musí stát na obou nohou. Ale obávám se, že spíš půjde o zvláštní přerozdělování za situace, kdy mezi zeměmi vesele bují daňová konkurence, nemluvě o tom, že sama eurozóna obsahuje daňové ráje, počínajíc Irskem, konče Lucemburskem a Nizozemskem.