Úvodem Stehlík hovořil o tom, jak se stal šéfem Památníku Lidice. "Je to obrovská zodpovědnost. Pro mě to nebylo místo neznámé, já jsem s Památníkem Lidice spolupracoval od jeho vzniku. Pro mě to tedy nebylo místo neznámé, i když se přiznám, kdyby mi někdo ještě před rokem řekl, že budu bez uniformy a budu sedět v Lidicích jako ředitel, tak bych si myslel, že je to hodně zvláštní futurismus," řekl Stehlík, jenž je vojenským historikem.

"Lidice jsou historické místo, kde se staly příšerné věci. Není to standardní muzeum, není to standardní archiv, je to to, čemu se v poslední době začalo říkat vlastně paměťová instituce, kde kolikrát nepracujete s konkrétními sbírkovými předměty, nepracujete se stavbami, které stojí na tom pietním území, ale pracujete s tím prostorem, kde se to stalo, a pracujete s osudy lidí, kteří tam mnohy už nejsou, protože buď byli povražděni, nebo už nás navždy opustili. Za mě je to obrovská zodpovědnost," zdůraznil Stehlík.

Následně hovořil také o konfliktu mezi Památníkem Lidice a jeho vedením a přímo přeživšími, kdy se po rezignaci předchozí ředitelky Martiny Lehmannové dostal do funkce. "Ti najednou dospěli k závěru, že Památník Lidice se dostatečně nestará o jejich památku a necitlivě dovolil vznik reportáže, která na základě ne zcela ověřených informací obvinila jednu lidickou ženu z udavačství. Navíc lidickou ženu, jejíž dcera Marie Šupíková, patřila, patří a doufám bude patřit k jedněm z nejvýznamnějších pamětníků, se kterým památník spolupracuje," vzpomněl Stehlík. "Tento případ, který lidické naštval, doslova a do písmene, a bolel, tak vznikl podle mého názoru na základě špatně vyhodnoceného historického dokumentu, který byl navíc sepsán po válce člověkem, navíc člověkem, který byl ve věci osobně zainteresován četnickým vrchním stážmistrem, který právě tuhle lidickou ženu v Lidicích zatýkal," sdělil Stehlík. "Nelíbil se mi potom přístup některých médií, nebo jsem ho nechápal, že začala víceméně atakovat Lidice za to, když se ozvaly proti té reportáži," dodal Stehlík k reportáži, kterou se v současné době zabývá Rada České televize. Sám Stehlík je přesvědčen, že Česká televize udělala chybu. "Nejenom, že tam měl být dán prostor někomu jinému, ale myslím si, že reportáž byla postavená na naprosto špatném vyhodnocení historického dokumentu, podle mého názoru je úplně špatně, že vznikla," dodal.  

V rozhovoru pak Stehlík také potvrdil rčení, že dějiny píší vítězové. "Čím déle se od událostí vzdalujeme, nám odcházejí přímí svědci událostí, tak najednou se stává jako kdyby se nám zároveň vytrácela fakta a zůstávaly nám poouze emoce. Já neříkám, že to je špatně. Emoce k dějinám patří a ke zkoumání dějin patří... Myslím si, že není špatné vnímat historii emotivně. Na druhou stranu je špatné, jestliže se nám vytratí fakta a hodnotíme některé věci jenom na základě emocí. A to si myslím, že je paradoxně i příklad Koněvova pomníku. Měli bychom se striktně držet fakt," zdůraznil Stehlík. Apeloval tak na odpůrce pomníku, tak i na ty, kteří jej chtějí vrátit na jeho místo. "Po 40 letech působení komunistické propagandy je výklad konce války v Praze překroucený a přikrytý balastem lží a nesmyslů,“ míní dále Stehlík.

"Když se o něčem celá léta nepsalo, neznamená, že se to nestalo. Pro mě bylo neuvěřitelné, jak najednou po 75 letech od druhé světové války jsou někteří lidé překvapeni, jaktože tady v Praze byli nějací vlasovci. A že ještě mohli sehrát pozitivní roli. Nedá se hovořit o tom, že se to nestalo. Stejně tak je na druhou stanu scestné hovořit o tom, že Praha byla osvobozena vlasovci. Nebyla osvobozena vlasovci. Vlasovci sehráli po určitou chvíli velice pozitivní roli, že měli těžkou techniku a povstalcům pomohli, ale hodně těch bojů si vybojovali povstalci a Pražané sami. Odpovídají tomu i ztráty. Rudá armáda dorazila do města z větší části opuštěného nacistickou armádou, která den předtím podepsala kapitulaci," poznamenal v rozhovoru Stehlík s tím, že faktů by se měli držet nejen historici, ale i politici.