Válka tedy zdražila evropské energetické náklady proto, že Evropa nakupovala dráž od jiných, než by bývala nakupovala od Ruska. A protože Rusko vyváželo těchto surovin méně, i jemu nakonec pomohlo, že je vyváželo za vyšší ceny, přibližuje závěry ekonoma Jana Bobošíková z Aby bylo jasno. Domácí ceny surovin pro ruskou ekonomiku a domácnosti nerostly.

Často jsme také slyšeli, že Rusko potřebuje příjmy z ropy a plynu k financování Putinovy války. Profesor Galbraith však uvádí, že zmrazení zahraničních příjmů za ropu a plyn nemělo žádný vliv na obecnou ekonomickou aktivitu v Rusku ani na finanční možnosti ruského státu. Zmrazením těchto zisků Rusko ztratilo přístup k penězům, které pro ně vždy tvořily pouze rezervy, nikoliv zdroj financování své válečné aktivity. Ztráta se podle Galbraitha projeví pouze ve finančních výkazech, nikoli v reálné ruské ekonomice.

Co se týká sankcí na průmysl a společnost, Galbraith uvádí, že spoustu zboží a služeb krátkodobé spotřeby je technicky jednodušší vyměnit. „Již od uvalení sankcí v roce 2014 Rusko rozvinulo vlastní produkci například sýrů a drůbeže a zvětšilo plochy orné půdy pro pěstování ovoce, zeleniny a obilí. Nedávné zprávy hovoří o nedostatku čerstvých potravinářských produktů například ve Spojeném království, ovšem o Rusku podobné zprávy nepřicházejí, uvádí světový ekonom.

V případě zboží dlouhodobé spotřeby, jako jsou třeba automobily nebo domácí spotřebiče, Galbraith uvádí, že mnoho výrobců v Rusku byly zahraniční firmy a mnohé z nich se rozhodly zemi opustit, zatímco firmy mohou odejít, jejich továrny ne. Buď se tedy dočasně zavřou, nebo se prodají ruské firmě, kdy se podle ruských předpisů prodají za výprodejovou cenu.

Jelikož podle Galbraitha funguje v Rusku tržní ekonomika, tato aktiva najdou kupce, pokud je lze použít jako funkční podnik nebo na náhradní díly nebo jako šrot či brownfield. „Neboli vše, co je nezbytné k návratu továren do funkčního stavu včetně řízení, financování a práce, zůstalo v Rusku,“ shrnuje moderátorka Bobošíková.

Sankce se zaměřují také na jednotlivce, zejména na ruské oligarchy, skutečně či domněle napojené na ruskou vládu. Bylo vyvinuto soustředěné úsilí odříznout tyto osoby od jejich majetku na Západě a znemožnit jim investice třeba do západních firem, sportovních týmů, nemovitostí a dalších. Ovšem ztráta těchto financí a schopnost provádět zahraniční investice neměly podle profesora Galbraitha žádný čistý dopad na obecný blahobyt uvnitř Ruska. Někteří oligarchové Rusko opustili a přesunuli své jmění tam, kde je chráněné. I proto mohou růst například ceny nemovitostí v Dubaji, přibližuje Bobošíková ekonomovy závěry.

„Jak je možné, že ruské podniky mohou nahradit západní firmy v Rusku? Profesor Galbraith zdůrazňuje, že je nutné brát v úvahu skutečnost, že Rusko se stalo tržním hospodářstvím. Ruské firmy podléhají tržním podmínkám, pro které je klíčový motiv zisku. Ruský průmysl a další obchodní podniky v jistém smyslu čelily stejnému problému jako Evropa, a to najít náhradu za klíčové složky ekonomiky. Evropa potřebovala nahradit suroviny, Rusko potřebovalo nahradit strojírenství a technologii a spotřební zboží. V obou případech jsou náhražky zpočátku dražší, ovšem pokud jsou vůbec k dispozici.

A tady je podle profesora Galbraitha zásadní rozdíl: Evropa je vydána na milost a nemilost světovému trhu s trhem a ropou, nedostatky Ruska jsou nikoli v surovinách, ale v produktech a ty lze v zásadě začít vyrábět, byť s počátečními problémy. A navíc sankce povzbuzují bohaté Rusy v Rusku, aby investovali doma.