Návštěvy státníků jsou divadlem a nám, poddaným, se jen sdělí, že návštěva proběhla v přátelské shodě plné porozumění a státníci hovořili o zásadních problémech světa. Někdy se nám ještě sdělí, co měli k obědu. V médiích se objeví fotografie dvou usměvavých postav, které stojí vedle sebe a optimisticky hledí vpřed. Jediné, co se za poslední desetiletí změnilo, je, že se nedozvíme, kdo všechno se byl za stranu a vládu s odlétajícím státníkem rozloučit.

Státníci na scénu dějin přicházejí a mnozí z ní zase neslavně mizí, ale my, naše děti a vnuci, my zůstáváme. V souvislosti s poslední státní návštěvou u nás se diskutovalo o všem možném a uprchlická krize se skloňovala ve všech možných i nemožných pádech. Údajně jsme kvóty nepřijali. Jenže znáte politiky a úředníky. Kvóty sice oficiálně nepřijmeme, ale solidárně přijmeme zástupy potřebných, pronásledovaných a bědných. Když jsem tuhle větu na jakémsi blogu četl, uvědomil jsem si, jak mé srdce okoralo.

Ne, ani já si nemyslím, že bychom měli masám běženců rozdávat ze svého, jenže nejsem vlastně sobec? Kde je křesťanství, solidarita, cit? Ano, tyhle ideály mizí. Uvařil jsem si šálek kávy a začal přemýšlet, proč to tak vlastně je, protože mé pocity sdílí převážná část těch, které znám. Ale my všichni přece hanební být nemůžeme, co se stalo nebo změnilo, že jsme se změnili i my?

Náš vztah k charitě se formoval v proměnách evropské demokracie

Cesty, jimiž se formoval a měnil náš vztah k charitě, hledejme v proměnách křesťanství a později evropské demokracie. V počátcích křesťanství přispívali všichni členové obce na činnost svého kostela (církve), každý podle svých možností. Největší náklady nesli (dobrovolně) ti nejbohatší, kteří při trapezách hostili chudobné a přitom jim vykládali o poselství evangelií.

Ze zámožnějších členů raně křesťanských obcí se stali správci pokladnic - biskupové. Ti později představovali páteř církevní hierarchie. Změnil se i způsob financování. Dříve přispívali ti nejbohatší, nyní biskupové neplatili nic a vše museli hradit ostatní členové obce. Tenhle původně dobrovolný příspěvek se změnil v povinný poplatek, zvaný desátek. I ten platili členové křesťanských obcí zpočátku celkem ochotně, protože zůstával v obci a sloužil potřebám všech, nejen k provozu kostela, ale i na charitu. Teprve později se stal příjmem nejvyšších prelátů, část si pro sebe uzurpoval papež. Z něj financoval svůj nákladný dvůr, válečná dobrodružství, honosné stavby i své milenky (měli je mnozí). Desátek se stal něčím, co bylo nutno si vynucovat, co se stalo předmětem korupce a politického zápasu.