Působil jste profesně jako učitel na základní, střední i vysoké škole. Před pořádáním výstražné studentské stávky Vyjdi ven jste v první polovině března vyjádřil na sociální síti mladým lidem podporu. Jaké nyní máte dojmy poté, co se akce uskutečnila? Objevují se kontroverzní názory třeba proto, že někde se na iniciativu napojili i politici...

Musím to trošku srovnat s generální stávkou z roku 1989, kterou si samozřejmě pamatuji. Mně tehdy bylo jedenáct let a chodil jsem do základní školy. Probíhalo to podobně a bylo to v pořádku. Pokud studenti cítí potřebu vyjádřit svůj názor, tak jej vyjádří.

Když jim vyjádří podporu nějaký politik, tak důležité je, že oni se rozhodli a oni chtějí vyjádřit svůj názor. Že se připojí politici, kteří mají shodný názor, je v pořádku. Není to to důležité na stávce. To vyjádření názoru z jejich strany považuji vlastně za hodnotné.

Vy se domníváte, že situace v české společnosti je nyní srovnatelná s rokem 1989?

To bych neporovnával. Rozhodně bych nesrovnával režim v roce 1989 s tímto, to ne.

Srovnával bych to, že tehdy také lidé mohli říkat, že „školy jsou apolitické“ – v tomto aspektu to myslím. Podobně jako tehdy by lidé mohli argumentovat, že politika do škol nepatří, ale myslím si, že je to stejně lichý argument jako tehdy.

Do stávky se někde zapojily i dvanáctileté děti, které se obávají toho, že nás zpět Babiš se Zemanem „vrhnou do komunismu“. Někteří uživatelé na internetu to označili za „politickou pedofilii“. Patří do politiky takto pohled 12letého dítěte, nebo není úplně správné, aby se za školu vyjadřovaly na podobných akcích?

My jsme na zastupitelstvu přijali změnu jednacího řádu v tom směru, že mohou vystupovat i děti. A záměrně jsme neurčili žádný limit, protože proč by nemohlo promluvit na zastupitelstvu šestileté dítě, které si chce na něco stěžovat nebo něco požaduje. Proč by nemohlo zhodnotit nějakou situaci v městské části, ve které žije? Nevidím v tom žádný problém.

Děti obecně dnes mají snadný přístup k informacím a jejich názory jsou důležité a je dobré je poslouchat. Pochopitelně že názor – jako každý – čerpají ze svého okolí, z informací, které mají k dispozici, ale určitě bych byl dalek definování nějakého věku, kdy jeho názor je cennější než jindy. Spíše ty kritiky nechápu. Názor dítěte je názor dítěte. Je k němu třeba přistupovat se stejnou úctou jako k názoru dospělého.

Mnohé, co říkáte, zní rozumně. Koneckonců i soudy, jde-li o záležitosti dětí, jim zhruba od 12 let dávají možnost se vyjádřit a k jejich postoji pak přihlížejí. Zde jde ale asi spíše o to, že balancujeme na hranici mezi svobodou projevit názor na jedné straně a školským zákonem na straně druhé... Například Václav Klaus mladší odmítl, aby se politika míchala do škol. Škola má být apolitická, nebo ne?

Ale to je přece trochu nepochopení. Tady je to naopak. Je pravda, že ředitel nebo učitelé ve škole by neměli žáky indoktrinovat svým politickým názorem. Ale pokud děti samy od sebe chtějí názor vyjádřit, je dobře, že jim to učitelé umožní. Že jim to nezakazují, protože to se přesně dělo před rokem 1989 – když chtěl člověk vyjádřit nějaký názor, tak to okamžitě bylo podezřelé.

Současné protesty přece neprobíhaly tak, že by pan ředitel řekl do rozhlasu, že se bude stávkovat. Pokud se žáci chtějí vyjádřit k celospolečenské situaci, je naopak významné, že škola jejich názor respektuje.

Po výrocích prezidenta Zemana o České televizi, které to celé spustily, jsme se dočkali reakce od umělců v rámci předávání cen Český lev. Někteří poukazují, že filmaři a umělci politicky agitují v rámci akce televize, z jejíhož rozpočtu jsou mnozí honorováni. Je to podle vás také v pořádku?

Jsem si úplně jistý, že ti lidé určitě nehájí Českou televizi z finančních důvodů, ale z osobního přesvědčení. Při těchto příležitostech je potřeba si vyslechnout jejich zpětnou vazbu a týká se to nejen herců či umělců, ale i sportovců. Prostě každého, kdo v sobě vycítí, že může svou autoritu nějakým způsobem použít. I sportovci kritizovali různé politiky včetně současného pana prezidenta. Je to naprosto v pořádku.

V úterý jste na poslaneckém podvýboru pro problematiku exekucí, insolvencí a oddlužení projednávali zjednodušení pravidel pro oddlužování lidí v exekuci. K čemu novému jste dospěli?

V současné době se projednává návrh insolvenčního zákona, jehož ambicí je zjednodušit proces oddlužení. V návrhu jde zejména o úpravu časových pásem, v průběhu kterých by k oddlužení došlo, a tím posledním pásmem by bylo sedm let (dnes je osobní bankrot procesem na pět let, kdy je třeba splatit minimálně 30 procent dluhů. Nově by mělo jít podle výše dluhu o tři, pět nebo sedm let, pozn. red.), kdy by člověk byl oddlužen bez jakékoliv procentní hranice.

Tento týden jsme řešili přínosy a rizika. Dohodli jsme se, že návrh pustíme do dalšího čtení v Poslanecké sněmovně, kde se teprve budou řešit další aspekty. Dlužníků v bezvýchodné situaci jsou stovky tisíc a doplácejí na to rozpočty obcí. Proto jsem zastáncem toho, aby se oddlužení stalo dostupnějším, než je dnes.

Vy jste vnímán jako „sociálně zaměřený starosta“ – nezapomíná se přece jen trochu na ty, kteří v dobré víře peníze půjčili, tedy na věřitele, kterými mohou být i fyzické osoby – lidé od rodin, nebo samoživitelky čekající na výživné pro dítě?

To je pravda. Jenže situace je taková, že ti věřitelé z toho dnes nemají vůbec nic. V řadě případů dlužník nemůže splácení svých závazků zvládat, takže věřitel z něj peníze stejně nedostane. Výsledkem je, že zruinovaní jsou oba. Nikomu to nepomůže. Ani jednomu, ani druhému, takže se jen oba udržují v těžké situaci. Uvědomují si to i okolní státy. Když se kouknete do Rakouska nebo Německa, tam funguje obdobná úprava. Tyto státy mají s problematikou větší zkušenosti a nedopustily se chyb, které udělala naše země, kde bylo vše jednodušší i pro nepoctivého věřitele.

Pokud se navrhovaná úprava schválí, nemyslím si, že půjde o něco „dramatického“, protože sedm let žít na minimu a splácet svoje dluhy je dlouhá doba. Kdo to vydrží, skutečně část dluhu zaplatí. Také ale jde o to, že když stanovíte nějakou hranici, je to vždy nebezpečné: Splácející člověk třeba po čtyřech a půl roku zjistí, že nezvládne splatit 30, ale jen 29 procent dluhů, takže nakonec nebude oddlužen. Propadá pak samozřejmě naprosté depresi.

Pokud hranice bude stanovena „nula“, tak to ve skutečnosti neznamená nula. Situace se změní i pro věřitele, protože člověk, který v sobě vykřeše ochotu sedm let splácet, každopádně něco splatí. Je to lepší než dnes, kdy nesplatí nic.

Z toho sociálního pohledu vidím jako úskalí třeba to, že insolvenční správce je asi jediný „institut“, kde vymáhané výživné na dítě není „přednostní pohledávka“: Ze splácených financí si nejprve odkládá šest svých měsíčních odměn, tedy několik měsíců nemusejí samoživitelé a samoživitelky vidět výživné, což pro ně bývá likvidační. Mohlo by se to změnit?

Ano, to je věc k řešení, která také byla zmíněna. Myslím, že se to v rámci novely zákona také dá řešit.