Publicista a český odborník na konzervatismus Roman Joch hledal ve videu odpověď na otázku, jaká je budoucnost Afroameričanů. Ta je prý příkladem politické komunity, která má v současné době relevantní politickou moc. Tu však může ztratit. „Nyní z mnoha ohledů může být považována na svém politickém vrcholu, existuje velmi radikální hnutí ‚Na černých životech záleží‘, v Americe mnozí progresivní běloši začínají trpět komplexem viny za americké dějiny, které byly vůči černošské komunitě velice kruté,“ pověděl Joch.

„Ze všech etnicko-rasových skupin američtí černoši trpěli nejvíce. Koneckonců jsou to jediní Američané, kteří nepřijeli do Ameriky dobrovolně, respektive jejich předkové nepřijeli dobrovolně, ale byli přivlečeni v okovech jakožto otroci, jakožto zotročení lidé. Diskriminace nejdříve v podobě otrokářství a pak v podobě právní, legální diskriminace a segregace byla formalizována zákony vůči ostatním komunitám, dejme tomu asijským, Indiánům nebo i některým Evropanům z jižní, východní Evropy, byla spíše společenská, neformální,“ myslí si Joch. Černošská komunita tedy trpěla nejvíce.

Nyní se ovšem nabízí otázka, jak napravit křivdy dob minulých. Mnozí černošští i bělošští liberálové před padesáti a šedesáti lety měli za to, že spravedlnost si prý vyžaduje zrušení segregace a diskriminace. I to mělo být snem Martina Luthera Kinga. „To znamená vnímat člověka jako jednotlivce. Rovná, stejná pravidla, rovnost před zákonem, tak i stejná pravidla, ať už ta formální legální nebo i společenská pro všechny a brát člověka jako jednotlivce, a tím se ten hřích na rase založeného otrokářství a rasové diskriminace smaže. Mělo se za to, že to stačí. Pak se objevil jiný hlas, že křivdy minulosti je nutné kompenzovat i jinak. Křivdy v minulosti způsobily, že černošská komunita jako celek je chudší, méně vzdělaná v důsledku té diskriminace, a proto dočasně, vždy se mluvilo o dočasnosti, ta dočasnost už trvá padesát let, by mělo existovat něco jako affirmative action, to znamená preferenční přijímání na univerzity a do zaměstnání příslušníků menšin, především černošské, později i latinskoamerické, aby vznikla jejich jakási elita, vzdělaná, ekonomická, která tu komunitu pozvedne,“ pověděl Joch. Léčbou diskriminace minulosti tedy není prý úplná rovnost, ale dočasné preferování v minulosti diskriminované rasové etnické skupiny.

Takový výše zmíněný postoj prý současným radikálům nestačí. „Stoupenci koncepce, která si říká antirasismus, tvrdí, že nebýt rasistou nestačí, že nebýt rasistou je vlastně rasismem,“ pousmál se politický komentátor. „Ten kdo nehodnotí člověka podle rasy, tak v podstatě se smířil s tím, že teď stačí být fér, stačí být spravedlivý, ke každému přistupovat rovně, a tím vlastně konzervuje důsledky toho rasismu desetiletí a staletí minulých, takže je rasista,“ shrnul Joch postoj antirasistů. Nejde jim tedy o pouze rovnost zacházení, ale o rovnost ve výsledku, čehož nelze prý dosáhnout jinak než diskriminací.