Vijay Prashad tvrdí, že ropa se z oblastí severního Iráku pašovala do Turecka dávno před vznikem Islámského státu. Tamější kurdská autonomní vláda tímto způsobem „bojovala“ proti centrální vládě v Bagdádu. Islámský stát prý jen pokračoval v tom, jakým způsobem se ropa z těchto území dostávala do Turecka posledních patnáct let. Prashad navíc tvrdí, že do obchodu je vedle Turecka zapojen také Izrael. „Internetový server al-Araby al-Jadeed přišel na to, že celý byznys v Turecku řídí vlivný prostředník, kterému se říká strýček Fareed. Ropu od ISIS v Turecku zpracovává společnost BMZ, přičemž jedním z jejích společníků je syn prezidenta Erdogana Bilal. Z tureckého přístavu se ropa dopraví na Maltu, kde se přeloží do jiné lodi a putuje do Izraele,“ tvrdí Prashad.

Rozhovor s profesorem Prashadem je ZDE.

Dovážená ropa je podle Prashada buď použita přímo v Izraeli, nebo je odtud dopravena na evropské trhy. „Izrael v celém procesu hraje jednu z klíčových rolí. Zdá se, že je Izraelcům jedno, jestli berou ropu od proamerických Kurdů či od protiamerického Islámského státu. Společně s Maltou potom Izraelci provádějí průzkumy ropných polí a mezi oběma státy v tomto směru funguje úzké partnerství. Je naprostá pravda, že bez Izraele by Islámský stát mohl jen stěží dosahovat takových zisků z prodeje své ropy,“ tvrdí Prashad, který v této souvislosti upozorňuje na nutnost vyjasnit si dvě základní otázky. „Z výše uvedených informací mi vyplývá, že by nejenom Turecko, ale také Izrael měly jasně říci, na které straně v boji proti ISIS stojí,“ konstatuje Prashad.

Prashad také souhlasí s tvrzením, že základní strategií Spojených států a Izraele v Sýrii je nechat navzájem bojovat obě dvě strany až do úplného vyčerpání. „Americká vláda si ve skutečnosti nepřeje úplný kolaps Islámského státu. Hlavním cílem je nedopustit, aby jedna strana získala nad tou druhou příliš navrch. Já opravdu věřím tomu, že na americké straně neexistuje žádný vážně míněný záměr dostat Islámský stát na kolena. Americká vláda proto neustále lavíruje mezi na jedné straně snahou zbavit se prezidenta a pomoci Kurdům, na druhé straně tvrzením, že Asad by měl minimálně dočasně zůstat ve svém úřadu. Nedávno třeba americké stíhačky bombardovaly syrskou arabskou armádu v místě, kde operovala proti ISIS. Je opravdu obtížně rozpoznat, oč vlastně Američané usilují,“ míní Prashad.

Tématu syrské ropy se věnuje ve svém textu také nezávislý novinář Pepe Escobar. Ten naznačuje, že se Sýrie dostala do geopolitického hledáčku světových mocností před čtyřmi lety, když dal prezident Asad přednost výstavbě ropovodu spojujícího Sýrii s Íránem a Irákem před ropovodem vedoucím přes Turecko, který by zásoboval ropou země Evropské unie. Ten měl vybudovat Katar. Vazby mezi Damaškem a Teheránem tak byly znovu posíleny. „Spojené státy hledaly způsob, jak toto spojenectví narušit. Stejně tak šlo Washingtonu o to, aby narušil spojenectví mezi Moskvou a Teheránem. Právě proto Američané začali volat po Asadově konci, protože jim jde o eliminaci koalice Rusko–Írán–Irák–Sýrie a také o to, aby tyto země byly izolovány v oblasti energetické politiky ve prospěch Washingtonu nakloněné Saúdské Arábie a spol.“

Celý text Escobara najdete ZDE.

„Proto Washingtonu vyhovuje chaos vládnoucí v Sýrii, který je přiživován CIA, Saúdskou Arábií a Katarem s cílem dosáhnout odchodu Asada. Ropovod spojující Sýrii, Írán a Irák je pro americké vazaly nepřijatelný. Panovaly také obavy, že by tím získalo také Rusko, což je nesmysl. Projekt je řízen Íránem a představuje v podstatě alternativu ke Gazpromu. Obamova administrativa vždy podporovala variantu ropovodu vybudovanou Katarem, aby tak údajně vybalancovala vliv Íránu a zároveň diverzifikovala dodávky plynu z Ruska do Evropy. Katarský projekt je pod tlakem USA a katarského lobbingu od začátku prosazovaný také hlavními evropskými hráči. Takže EU rovněž podporuje změnu režimu v Damašku, jenž doposud stál Saúdskou Arábii a Katar nejméně čtyři miliardy dolarů,“ poukazuje Escobar.

Escobar rovněž zmiňuje snahu Turecka stát se hlavní energetickou křižovatkou pro celou Evropskou unii. „Turecko hrálo v projektu Kataru klíčovou roli. Byť je nutné si uvědomit, že ropovod nemusel nutně vést přes Sýrii a Turecko, ale mohl být také veden přes Saúdskou Arábii, Rudé moře a Egypt s vyústěním ve východním Středomoří. Washingtonu tedy jde o izolaci Íránu coby dodavatele ropy pro Evropu a naopak prosadit do této role Katar a Turecko, jež by tak snížily také roli ruského Gazpromu. Vyhlídky pro vybudování obou ropovodů jsou tristní. To samé se týká mírového procesu projednávaného ve Vídni, který se nepohne, dokud Ankara neznemožní procházet džihádistům přes své území a Saúdská Arábie bude nadále podporovat mezinárodní terorismus. Konflikt v Sýrii v každém případě přesahuje občanskou válku. Jde o konflikt s globálními parametry, jehož základem je boj o ovládnutí ropných nalezišť,“ tvrdí Escobar.