„Slavil se konec války, ale tady už začaly únosy a vraždy československých občanů jednotkami Směrš, kteří utekli před stalinistickým terorem a u nás našli azyl," řekl pražský primátor Zdeněk Hřib v Rooseveltově ulici v Praze 6. Tam na jednom z domů visí pamětní desky věnované lidem odvlečeným hned po válce do sovětských gulagů. Jedna v češtině, druhá v ruštině. Právě k nim položili představitelé Prahy věnce a květiny.

Poprvé pravda o válce

„Byli odvlečeni do gulagů anebo zavražděni a hozeni do příkopů,“ pokračoval Hřib. Také zmínil, že se zasadí o to, aby některý z pražských parků byl přejmenován na Park Ruského exilu. Ostatně tak by podle jedné petice mělo být přejmenováno náměstí Interbrigády, kde donedávna stávala socha maršála Koněva. Místostarosta Prahy 6 Jan Lacina se prý nedaleko odtud narodil a publicista Vladimír Bystrov, který se velkou měrou zasadil, aby se tato temná historie osvobozování Československa dostala do povědomí lidí, byl jeho kolegou v časopise Reflex.

„Poprvé se o válce hovoří pravdivě. O roli Rudé armády, vlasovců a účastníků Pražského povstání,“ sdělil také Lacina, s tím, že by se některá z pražských ulic měla do budoucna jmenovat ulice Sergeje Vojcechovského, podle československého armádního generála, jenž je asi nejznámější obětí poválečných čistek ze strany jednotek Směrš.

Na pamětních deskách je napsáno: „Tyto domy zbudovalo v letech 1924-1925 Česko-ruské profesorské stavební a bytové družstvo v Praze založené emigranty z Ruské říše, kteří po nástupu komunistického režimu nalezli svou novou vlast v demokratickém Československu. V roce 1945 byla většina obyvatel těchto domů odvlečena NKVD do sovětských koncentračních táborů a jejich rodiny byly násilně vystěhovány v padesátých letech. Zachovala se pouze modlitebna pravoslavné církve.“ Na spodku desky je ještě připsáno: „Zhotoveno za podpory Ministerstva kultury ČR,“ přičemž „p‘ je odloupnuto, takže sdělení evokuje slovo „odporu“.

Následně se účastníci akce přesunuli do pravoslavné modlitebny, kde se za normálního stavu k modlitbám podle místního popa schází každý týden až sto lidí. „Nemocnice léči tělo a my tady duši,“ dodal. Nakonec si s ním představitelé Prahy připili něčím ostrým, prý „dejvickým svatým čajem“, na ruský exil.

Z dějin exilu a únosů

Právě v tzv. Profesorském domě v Rooseveltově ulici žilo mnoho předních emigrantů z východu. Do Československa je pozval Tomáš Garrigue Masaryk v době, kdy v Rusku zuřila do let 1922 až 1923 občanská válka. Díky masivní podpoře naší vlády známé jako „Ruská pomocná akce“ se mohli exulanti nadále věnovat svým profesím. Podle již zmíněného Vladimíra Bystrova žilo trvale v Československu těsně před druhou světovou válkou téměř dvanáct tisíc ruských a ukrajinských emigrantů, z nichž více než tři tisíce mělo už československé státní občanství.

Přestože v polovině roku 1944 byla v Londýně podepsána Dohoda o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území, přistoupily speciální orgány sovětské bezpečnosti k rozsáhlému stíhání některých skupin obyvatelstva. Jednalo se o zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky zvané Smrt špionům, zkráceně Směrš. Oběti jejich stíhání byly po zatčení převezeny do sovětských vojenských táborů v Německu a v Polsku nebo přímo do věznic v SSSR a následně do táborů Hlavní správy nápravně-pracovních táborů, rusky zkráceně gulagů. A to i přesto, že se ve výše zmíněné dohodě v článku 7 psalo, že sovětští vojáci budou podléhat jurisdikci sovětského velitele, ale Čechoslováci jurisdikci československé.

Nejznámějším odvlečeným, jak už bylo zmíněno, byl československý armádní generál Sergej Vojcechovský. Původně ruský důstojník, který působil v československých legiích, pak se přidal k bělogvardějcům bojujícím proti bolševikům a v roce 1921 odešel do emigrace. Aktivně se podílel na reorganizaci československé armády, žil zde již čtvrt století. Ten byl zatčen 12. května 1945 ve svém bytě v Konviktské ulici. Po zatčení byl převážen po různých sovětských věznicích a skončil v Ozerlagu – nejkrutějším východosibiřském táboře se správou ve městech Tajšet a pak Bratsk, kde roku 1951 zemřel.

Jednou z prvních obětí směršovců v Praze však byl poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska u nás a chargé d'affaires Prozatímnní ruské vlády v Praze Vladimír Rafalskij. V roce 1917 odmítl poslušnost bolševické vládě a do Ruska se nevrátil. Emigranti ho nazývali „otcem ruské emigrace v Československu“. Byl odvlečen už 11. května ze svého bytu v Pštrosově ulici a v sídle Směrš ještě toho či následujícího dne spáchal sebevraždu.

Zatýkání a únosy se nicméně týkaly mnoha různých vrstev obyvatelstva, převážně s kořeny na východě. A vše začalo na území Podkarpatské Rusi, která tehdy patřila ještě Československu. „Nikdy se nedovíme, kolik vlastně československých občanů bylo odvlečeno po druhé světové válce do táborů nucených prací v Sovětském svazu,“ uzavírá Vladimír Bystrov svou knihu Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945-1955, ze které pochází i mnoho výše uvedených informací. Archivy jsou neúplné a nepřehledné. Podle něj šlo o desítky tisíc, ale možná méně či naopak více obětí. Podle historika Jana Dvořáka bylo z území dnešní České republiky odvlečeno okolo tří set osob, z nichž dvě stě patřilo ke kruhům ruské a ukrajinské emigrace, přičemž zpět se vrátilo okolo sedmdesáti lidí.